DEN 9, úterý 25.6.         DO LŮNA SOPEČNÉ MEGATRHLINY  

Jaká je kadence islandského deště?   /   Autokarem do vnitrozemí   /   Sopečné  omrzliny   /   Jižněji to nejde    

78 km, Ø 7,9 l/100 km

Poprvé a napředposled na Islandu jsem vstával na budík – nechtěli jsme zbytečně zaspat Laki-bus jedoucí v 09:00. Pršelo. Kontrolní otázka: teď by mě zajímalo, jestlipak víte soudruzi, jakou má takovej islandskej déšť kadenci… No? Kap, kap, kap, kap, kap, kap!!! Bylo zjevné, že dnes to s počasím úplně neklapne. Nu co, páté islandské vstávání a teprve první ranní déšť. Původně jsme se chtěli sbalit kompletně včetně stanů, ale někdo – a myslím, že jsem to byl já – s úspěchem navrhl, že to tu necháme do odpoledne, třeba se mezitím vyčasí a nebudeme muset do auta rvát mokrá obydlí.

Bus měl přístaviště u benzinky, kam jsme ze všech budoucích pasažérů přijeli jako první. Bylo tedy dosti času dát si uvnitř kafe a snad i koláč. V 08:59 už nás tam posedávalo více, ale ven nemělo smysl chodit. Jednak déšť sílil a jednak ten postarší chlapík, který si právě objednal kávu, nápadně připomínal typického autobusového řidiče. Tak jsme si jeho upíjení pohlídali. Bus společnosti „Reykjavik Excursions“ nevyhlížel nijak zvlášť terénně, byť byl menší a jeho světlá výška větší než u busu běžného. Cedulka „Lakagígar Craters“ nás ujistila, že je to ten správný. Ve vozidle se nás sešlo asi 15, naše česká menšina si nasedla do zadní části vozu. Řidič začal kasírovat – s cashem nebyly problémy, u karet to šlo pomaleji. Ovšem u nás tří vzadu se to zadrhlo úplně – řidičův terminál napojený na GPRS naše karty nepobral. Hledali jsme lepší signál, popošli více dopředu, nic. Pak jsme i vystoupili, zase nic. Řidič to vzdal s tím, že to zkusíme až po návratu. V tuto chvíli jsme tedy jeli zdarma, bez odečtu 3x 11.000 ISK.

Čekalo nás pár kilometrů jihozápadně po silnici 1 a pak severozápadní odbočka na silnici F206. Když je v označení silnice efko, je jasné, že to nebude nic pro běžná silniční vozidla, mezi které lze bohužel zařadit i Hondu CRV. Dle cedule byla před námi 49 kilometrů dlouhá cesta. Hned na úvodním úseku nás bezohledně brzdilo běžné silniční vozidlo Volkswagen Golf – kam se s tím ksakru sere, když já jsem si sem s céervéčkem netroufl? Řidič busu byl pozoruhodně klidný, sice se na golfíka nalepil, ale ani jednou se nepokusil jej nějak vytroubit či vysvítit. Ale záhy jsem pochopil – hned po několika kilometrech přišla první zastávka s procházkou podél kaňonu, a právě a pouze sem měl ten maluch namířeno, dál už pak nepokračoval… Jak se ukázalo, řidič byl zároveň průvodcem, ale takovým spíš neortodoxním. K výkladu nepoužíval žádného mikrofonu a většinou mluvil vpřed do čelního okna či bočních okýnek, a když už se otočil dovnitř busu, jeho hlas byl o to tišší. Aspoň jsem měl alibi, že jsem mu ze zadní pozice nemohl dobře rozumět.  Dostali jsme rozchod 15 minut.   

Kaňon Fjadrargljúfur. Protože vytrvale padal drobný, ale intenzivní déšť, kroky téměř všech s výjimkou mě byly rychlejší, jakoby se chtěla ta čtvrthodina zkrátit. Cesta kol kaňonu se skálami vysokými až 100 metrů však byla turisticky i fotograficky atraktivní, takže já se svým zánětlivým kolenem jsem se vcelku loudal a zpět do busu nastupoval až těsně po uzávěrce. Cesta dál byla stále rozbitější, to se už opravdu hodilo jen pro 4x4. A co teprve když přišel první brod. Ten byl sice ve srovnání s těmi následujícími malý, ale už tady bych měl o svůj vůz starost… Minuli jsme ceduli „Fagrifoss“, tuhle zastávku řidič nechal mazaně až na zpáteční cestu. Cesta byla typicky efková, tedy hrbolatá, jeli jsme 10-15-kilometrovou rychlostí a těla se natřásala v rytmu výmolů a děr. Pršelo chvíli víc a chvíli míň, občas celá ta oblačnost padla až k zemi, takže výhledy ven se nejevily jako nejúžasnější. Ale jak říkám, v tu chvíli jsme to my tři měli zadarmo, co bychom chtěli.

Přišly další dva brody, jeden z nich sice dost široký, ale jak už to bývá – když je brod široký, voda teče relativně pomalu a hloubka není velká. Kdežto v úzkých brodech teče voda většinou rychleji a tak i vymílá hrozivější hloubky. Nejlepší brod ovšem čekal až v závěru a hned v jeho první polovině bus podivně zaškytal, zakymácel se a pak ticho. Motor zhasl, stáli jsme. Zdálo se, že bez externí pomoci se neobejdeme, jenomže kdy taková pomoc může dorazit, když už jsme skoro na konci, hluboko ve vnitrozemí? Mé úvahy narušilo naskočení motoru – řidič zatúroval a bus tak tak že se nepostavil na zadní. Skvěle to zvládl, vyjeli jsme a mě jen tak zlehka napadlo, zda toto brodové intermezzo nebylo součástí cestovního scénáře. Ať si za ty prachy turisti užijou!    

Asi po 3 hodinách jízdy a po celkových 55 kilometrech jsme dorazili na konečnou, dále už žádná cesta. Stáli jsme pod úpatím sopky Laki, podle které se pojmenoval celý sopečný systém Lakagígar, což je 25 kilometrů dlouhá trhlina s fantastickými 130 krátery. Jde o jedno z nejznámějších a nejvzácnějších míst Islandu, ale protože je špatně dostupné, žádné velké návaly turistů se tu nekonají. V letech 1783-84 tady došlo k jedné z největších sopečných katastrof ve zdokumentované historii lidstva. Za osm měsíců nepřetržitých erupcí tu sopky vychrlily neuvěřitelných 15 km krychlových lávy a 500 milionů tun sopečných plynů. Samotné erupce nebyly to nejhorší, ale následná změna prostředí a klimatu znamenaly vymření asi 20% všeho obyvatelstva a 50% dobytka! Nejen na Islandu, ale všude na severní polokouli došlo k citelnému ochlazení a hladomoru. Dánský král tehdy prohlásil, že Island není místo pro život a nakázal zbývajícím Islanďanům přemístění do Dánska. Prý této velkorysé nabídky využil málokdo.  

Dostali jsme rozchod na 2 hodiny. Vladimír se rozhodl oběhnout všechny nejbližší krátery, my s Pavlínou se vydali rovnou na onu centrální Laki. Čím více nahoru, tím prudší déšť, mohutnější vítr, hustější mlha. Pršelo v podstatě vodorovně, takže jedna strana těla byla trvale promáčená, druhá relativně suchá. Intenzivní kapky v kombinaci se silným vichrem nám bičovaly tváře tak, že v nich dočasně odumíraly pocitové buňky. Zima jako prase. Ač se to mohlo zdát nepříjemné a bylo to nepříjemné, masochisticky jsem si to tak trošku užíval. Však chci si kurňa z expedice přivézt ksicht drsného, větry a dešti ošlehaného islandského vlka! Výstup jsme ukončili zřejmě kousek před vrcholem, protože bylo jasné, že tu linii sopečných kráterů, tu si opravdu nevyfotíme. Ve všech brožurách a průvodcích to je, v našich fotoalbech to nebude.   

Po chvíli jsme se všichni sešli v busu a hodnotili, co všechno máme od Laki-deště vlhkého. Které bundy s jakými vodními sloupci vydržely a které ne. A nyní tedy bez vrcholného zážitku sopečnou krajinou zase 3 hodiny zpět. Avšak stavěli jsme se ještě u jiných kráterů, kde už nepršelo, kde viditelnost byla dobrá a kde jsme si trošku hojili fotografické rány. Já jsem si kromě kráterů a lávy všímal i dvou francouzsky hovořících slečen a došlo mi, jak tu a tam překračují standardy běžného dívčího kamarádství. Když ne foto Lakagígaru, tak aspoň foto toto… Poslední zastávkou autokarového zájezdu se stal Fagrifoss, nádherný, několik desítek metrů vysoký vodopád. Zajímavostí je, že kousek od jeho hrany leží brod, přes něhož jsme ráno projížděli a který tedy za chvíli budeme zdolávat znovu. Tento relativně jednoduchý brod tím u mě stoupl v ceně. A to už jsme dojížděli zpět do Kirkjubæjarklausturu, aneb jak říkají místní – do Klausturu. Transakce s mobilním terminálem se už povedla a tak i z nás se stali platiči.

Kemp už byl prázdný, stany suché. Až nyní dorazil pan kempný zkasírovat nás. A opět: z kapsy terminál, z nebe GPRS signál a bylo to, jak prosté platit na Islandu. Omluvil jsem se hondičce, že jsem jí tu nechal celý den stát, jako odškodné jsem jí naložil všemi stany a batožinami a jedeme zase dále. Napřed ještě mezi mechem porostlými sopečnými vyvřelinami, pak napříč sandurem. A když je tu sandur, tak tu někde musí být ledovec. Šlo o Mýrdalsjökull, který je s cca 600 km² mezi ledovci na Islandu číslem 4. Pod jeho ledem se nachází známá aktivní sopka Katla, jejíž kráter má průměr kolem 10 km a hloubku asi 500 metrů. Poslední erupce je z roku 1918: tehdy vzniklé sedimenty posunuly sandur a tím i celé pobřeží o 5 kilometrů dále do moře. Protože sopka podle statistik v historii vybuchovala každých 40-80 let, má už dnes zpoždění a je údajně pod nepřetržitým dohledem odborníků. Ale žádných odborníků jsem si tam nevšiml.

21 hodin a cíl dnešního dne – nejjižnější islandské městečko Vík, celým názvem Vík í Mýrdal. 300 obyvatel. Kemp. Stany. Hlad. Večeře. Kosa. V kempu sice společenská místnost s kuchyňským koutem, ale samozřejmě – všem táborníkům je zima, tak se hlavě na hlavě ohřívají uvnitř. Inu, my jsme si opět museli vystačit s karimatkama u stanů. Pár hodin sice neprší, ale předpověď na další dny a tuto lokalitu je nepříznivá. Slivovice a plzně došly, nastala chvíle pro pivní pálenku.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 9 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 10 >>