PŘÍPRAVY

Expedice „Island 2013“ má prapůvod někdy v roce 1993, kdy jsem – jak si matně vzpomínám – byl Islandem nějak osloven, přečetl jsem si o této zemi nějaké povídání (tuším, že to bylo od nějakého Havla, na webu právě zjišťuji, že od Havla Jiřího) a zúčastnil se v Brně nějakého islandského večera. Vybavuju si, že tam zněla nějaká islandská folklorní hudba a že se tomu moje nějaká tehdejší nová přítelkyně (a zároveň ta pravá a jediná pozdější manželka) smála a já se za to na ni zlobil. Už tehdy jsem matně tušil, že do Islandu chci jet – a to ani tak ne, přiznávám, kvůli té hudbě. Jenže v té době jsem metodou pokus-omyl hledal uplatnění na stále se formujícím kapitalistickém trhu práce, pak přišly první svatby, první děti a první celorodinné dovolené. A Island nebyl tím pravým námětem na prázdniny plné výskání dětí.

Odložil jsem tedy zemi ohně a ledu stranou a s celou rodinkou jezdil na expedice jinam – do Slovinska, Litvy, Švýcarska, Chorvatska a především třikrát do Norska, kde jsem strávil skoro dva měsíce života. Až přišel rok 2010 a s ním sopka Eyjafjallajökull. Omezení letecké dopravy bylo pro média velmi atraktivním tématem, a sopka a s ní celý Island se proslavily po celé Evropě – Česko a Lipůvku nevyjímaje. V té době jsem si intenzivně připomněl, že o Island jsem se přece kdysi dávno zajímal… A tak moc jsem to nosil v hlavě, až jsem dospěl k rozhodnutí a 27. července 2010 jsem si dokonce začal psát před-islandské zápisky. Ty měly za cíl být zachytávačem mých myšlenek a odhodlání, zvětšovatelem těšení se a především posilovačem reálnosti celé expedice.

V ten červencový den roku 2010 jsem samozřejmě netušil, že do mého skutečného odjezdu nezbývá nějakých 300 a něco dní, ale dnů celých předlouhých 1.056! Ano, z uvažovaných a částečně připravovaných pětitýdenních cest 2011 a 2012 sešlo. Poprvé proto, že jsem se příliš upjal na hledání parťáků a jak jsem postupně zjišťoval, 5 týdnů pro všechny potenciály bylo problémem. Někteří (některý) mě ale trošičku tahali (tahal) za nos a nechávali (nechával) mě až do posledka ve falešné naději, takže pak už bylo pozdě myšlenkově se přehodit na single-výjezd. Pro rok 2012 už jsem se rozhodl jet sám – s tím, že případný parťák bude pouhým bonusem, nikoli podmínkou. Jenže nastaly zase úplně jiné důvody, ovšem z kategorie dosti závažných, rodinných. Řekl jsem si, že v roce 2013 to zkusím potřetí a naposledy: pokud by to nemělo vyjít ani tentokrát, bral bych to jako závažné znamení seshora – že tam hold nejsem žádoucí.

Těžké a předlouhé by bylo líčení, jaké komplikace provázely přípravy už té skutečné expedice 2013. Hlavní důvod bych nazval zjednodušeně „ne zcela dostatečné pochopení v rodině“. Tomu jsem malinko nerozuměl, tím spíše, že o Islandu jsem mluvil nahlas už tak dlouho. Takže i když jsem v březnu zaplatil 50%ní zálohu na lodní přepravu Hondy a Tomáše, stále to nic neznamenalo. I když jsem v dubnu splnil hlavní podmínku (z oblasti „vylepšení bytové kultury“), stále to nic neznamenalo. A i když v květnu jsem měl už leccos nakoupeno a dovolenou v práci dávno schválenou, ani to nic neznamenalo a dokonce nastaly chvíle, kdy jsem to v hlavě opět vzdával... Ovšem byl jsem jako Džejár, šel si za svým jako buldok a posiloval se i častým sjížděním písně „I sleep alone" od Charlie Straight a Markéty Irglové, natáčené právě na Islandu – však koukněte ZDE >>. Nakonec do sebe vše potřebné začalo zapadat a já byl ready.  

Ready jsem byl nikoli na čistě individuální cestu. Během příprav se mi totiž přes cestovatelský portál podařilo domluvit se ještě s jedním parťákem – ne na celou dobu, jen na 12 společných dnů, ale scénář zájezdu to tak výrazně mělo oživit. Onen parťák mi časem ještě oznámil, že sehnal ještě jednu parťačku-holku, zda mi to nevadí. Tož vadí-nevadí, ve třech asi lepší než ve dvou ne? Vláďa a Pavla, jak se jmenovali, měli společně přiletět na západ do Keflaviku, pak se busem přesunout na jihovýchod na několikadenní trek a 23. června (tj. můj den číslo 7) společné setkání kdesi na jihu. V Brně proběhlo i několik „porad“ – dvě pouze s Vláďou, další dvě už ve třech i s Pavlou. Na posledním sedánku jsem převzal od každého jeden kus bagáže, abych jim i letadlu ulevil.    

Určitě se sluší i přiznat, že přípravy mi kromě výše uvedeného stěžovaly i zdravotní komplikace. Postupně šlo o levou nohu (zánět v koleni), pak se přidala levá ruka (jakoby revmatická bolest), ve finále i zuby – šestka nahoře, samozřejmě vlevo. S tou jsem byl pár dní před odjezdem hned třikrát na akutním zákroku a tak trošku hrozilo, že odjíždím s časovanou bombou. Prověřoval jsem si své cestovní pojištění, jak že by to bylo v případě různých komplikací. A aby toho nebylo úplně málo, mé praktické lékařce se vůbec nelíbil flek po klíštěti a tak mi předepsala antibiotika. A že kvůli nim nesmím na slunce, a kdybych se osypal, na to že mi dává jiné prášky. A na antibiotika se taky nesmí pít, inu, vzal jsem si jednu antibiotiku a tím mé preventivní léčení encefalitidy skončilo. Takže chemicky čistý jsem byl v neděli 16. června 2013 večer kompletně vyzbrojen a natěšen. A vybaven často opakovaným heslem: Věř a Island tvůj tě uzdraví…

Prohlédněte si  FOTO - VÝBĚR ZE VŠECH DNŮ >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 1 >>