DEN 10, středa 26.6.         TAK TO JE ONA, ÉJAFJELA…   

Falus mořem bičovaný   /   Od vodopádu k ledovci   /   Ta, která umí uzavřít nebe   /   S pálenkou do kuropění    

154 km, Ø 7,5 l/100 km

Ráno vydatně a s chutí pršelo, což nebylo žádné překvapení – jednak to slibovala předpověď a kempný v Klausturu, jednak je městečko Vík í Myrdal údajně nejdeštivějším pobřežním městem na Islandu – s ročními srážkami 2275 mm, což je třikrát více než v Reykjavíku a dokonce pětkrát více než v Akureyri na severní straně ostrova. To že foukalo, to taky nepřekvapilo, neboť na Islandu fouká pořád, je pouze otázka jak silně. Balení jsme odložili na později a zatím si aspoň odskočili do blízkého okolí. Samozřejmě nás lákala zdejší atrakce – z moře vystupující skalní jehly. Zkusili jsme to napřed ze strany od městečka, ale bylo to marné, takže jsme zhruba 10-kilometrou cestou objeli skalní masiv, abychom se tam dostali ze strany druhé.

Sestavu zvanou Reynisdrangar tvoří několik skalních jehel, z nichž ta nejvyšší měří 66 metrů. Od Víku bylo celé seskupení vidět kolmo, takže každá z jehel se dá obdivovat zvlášť, ovšem z velké dálky. Odsud z jihozápadu jsou sice jehly jako na dlani, ale je tu jiný hendikep – všechny kromě jedné jsou vzájemně v zákrytu, takže tvoří jeden nesourodý celek. Ovšem ta jediná samostatná jehlice stojí za to a zcela jasně připomíná mužskou pýchu, vzorová ukázka jak z učebnice falických symbolů. Na pláži z drobných tmavých kamenů se shromažďovalo stále více turistů, jakoby onen symbol uctívali. Magiku tohoto místa umocňoval neutuchající déšť a hlavně prudký vítr podporující mohutné temné vlny. A všude kolem ptáci, kterým takovéto psí počasí nijak nevadí. Cestou zpět do kempu jsme se zastavili ve víckém kostele, což pro mě byla vůbec první návštěva jakéhokoli islandského svatostánku.  

Už zcela vyprázdněný kemp jsme opouštěli až ve čtyři. Protože se vyčasilo, směrem k ledovci Mýrdalsjökull se vyjevovaly poutavé scenérie, odstíny zelené barvy vpředu, bílé vzadu. Jeli jsme stále po silnici č.1, až k odbočce k vopodádu Skógafoss. Ty jo, tak tady jsme se v neděli původně měli setkat, no to tedy nevím, jak bych to dával. Skógafoss je považován za jeden z nejhezčích islandských vodopádů, ostatně jako mnoho dalších, že. Padá z bývalých pobřežních útesů, byť moře je dnes vzdálené na pět kilometrů. Je 25 metrů široký, 60 metrů vysoký a díky široce rozdováděné vodní tříšti umí vytvořit jednoduchou i dvojitou duhu. Dá se obdivovat jak zespoda (kde probíhala přehlídka nejrůznějších foto-stativů), tak po vystoupání schůdků i seshora. Odsud se však fotí obtížně, protože vodní mha okamžitě zahalí nejen oděv, ale i objektiv fotografa... Málem jsme vedle v osadě Skógar jeli navštívit proslavené muzeum, ale pak nás napadlo, že už by stejně mohli mít zavříno.   

Protože jsme předtím z důvodu selhání navigátora přehlédli odbočku k plánovanému ledovcovému splazu, vrátili jsme se po jedničce kousek na východ. Odbočka č. 221 vedla několik kilometrů severním směrem a ukončilo ji parkoviště s kavárnou, kde právě zavírali a nechtěli nám už vydat ani rychlou kávu. Jako doma. Dál asi kilometr vedla pěší cesta, po níž jsme se dostali přímo pod ledovcový prst Sólheimajökull. Ten je 8 km dlouhý a slézá z velkého Mýrdalsjökullu. Stejně jako u dalších islandských ledovců je jakýkoli krok tady čistě na zodpovědnosti každého turisty. Žádné zákazy, žádné příkazy, žádné zábrany. Přitom ledovec a jeho části samozřejmě neustále pracují, a tak se celkem snadno může přihodit nějaká věc, která ti pokazí celé prázdniny. Jdeš po nánosu štěrku a písku a netušíš, co je pod tebou… Sejít až přímo k čelu splazu bylo však i pro nás příliš lákavé a jen jsme doufali, že se zrovna nic neurve a neprolomí. Na cestě zpět jsme potkali asi 10-člennou skupinku, která se pod vedením zdatných vůdců chystala k výstupu nahoru na ledovec. Bylo 19:30, řeklo by se blížící noc, ale komu to tady vadí? Však trošku stmívat se začne až před půlnocí.   

Za pár desítek minut další jízdy nás vlevo po směru jízdy bouchl do očí domeček s plachtou, na níž právě zlověstně exploduje sopka. Nápis Eyjafjallajökull hovořil jasně, tak tady někde to musí být, dup na brzdu! Pohled doprava a ano – tam, támhle, to je ona! To je ta sopka, která v roce 2010 tak vystrašila celou Evropu, která Islandu udělala ohromnou reklamu a která i pro mě znamenala zásadní rozhodnutí. Ano, ano, právě na jaře 2010 jsem po zdejší erupci začal snovat svůj ďábelský plán, který jsem nyní naplňoval… Eyjafjallajökull není jen jméno sopky, ale především celého 78 km² velkého ledovce, v němž je kráter schován. Samotná sopka má výšku 1666 m.n.m. a je aktivní už od doby ledové. V onom roce 2010 tady začala seizmická aktivita s tisícovkami drobných zemětřesení už v zimě. V březnu už začala postupně vybuchovat, ale to hlavní přišlo až 14. dubna. Pro Islanďany bylo zásadnější, že došlo k rychlému roztání ledu, zvednutí hladin přilehlých řek a záplavám. Pro Evropany zase fakt, že byl vyvržen sopečný popel, jehož mrak se ve výši několika kilometrů vydal jihovýchodně, aby na dva tři dny uzavřel vzdušný prostor prakticky po celém kontinentu. Nelétalo se a jméno sopky tak rázem vstoupilo do sdělovacích prostředků, rozhovorů a povědomí.   

Ale atrakcím dnes ještě nebyl konec, k dalšímu pokochání vyzýval nedaleko od silnice 1 vodopád Seljalandsfoss. Další z té kategorie „jeden z nejhezčích vodopádů“, ale u tohohle to nezpochybní ani škarohlíd: vodopád se dá projít zezadu a takových ani tady moc není. Stát za padajícími provazci vody a hledět skrze ně do slunce, to není špatný prožitek i fotografický motiv! Den se chýlil k závěru a bylo nutné se dohodnout, co zítra. V jednání byly dva náměty – buď přeplout lodí 12 km na souostroví Vestmannaeyjar a strávit tam celý zítřek, nebo nepřeplout, do programu zařadit Heklu a zároveň tím ušetřit den času. Já jsem byl pocitově pro Vestmannaeyjar, neboli Ostrovy západních mužů. Kromě očekávané romantiky ostrovů mě tam lákala 40 let stará nebo spíš mladá věc: v roce 1973 se tu otevřela ohromná sopečná puklina, všech několik tisíc obyvatel muselo být evakuováno na pevninu a následovala pět měsíců dlouhá erupce. Láva a prach zavalily domy, ale to udatným západně-ostrovním mužům nezabránilo v tom, aby se vrátili a své domy vyhrabali… Ano, chtěl jsem ty vyhrabané domy vidět, ale nakonec jsem uznal, že časově nám to nevychází.

Pokračovali jsme ještě pár desítek kilometrů na severozápad. Víceméně rovina, takže fotografických zastávek nebylo třeba. Dnešní cílovou destinací se stalo městečko Hella s kempem Árhús, kam jsme dorazili asi v deset. To už byla zima jako prase, pět stupňů a vydatný vítr, dokonce jsme se šli do infocentra pozeptat na možnost chaty. Ale v ceníku lítalo mnoho tisíců, tak jsme se pokorně vrátili k ideje stanování s tím, že se budeme muset preventivně prohřát pivní pálenkou. Jako včera i tady byla společenská místnost, ale tentokrát poloprázdná a dokonce s volnou plotnou, tak jsme si taky konečně připravili teplou večeři nikoli na malém vařiči v trávě. Okolo jedenácté, kdy se blíží západ slunce, začalo nádherně hořet nebe. Dohořelo, ale my jsme nedoseděli a besídku protáhli až do tří. Tolik jsme si toho měli co říci! Při šourání ke stanům už se samozřejmě dávno rozednívalo a teplota jakoby se chystala tykat si s mrazem.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 10 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 11 >>