DEN 8, pondělí 24.6.         ŽIVEL BAHNOTOK

Vodopád jako varhany   /   Zlobivá sopka a ledovcové Kongo   /   Dále na jihovýchod   /   Douglas jebe Jarunu  

87 km, Ø 8,1 l/100 km

Ráno jsme se dle včerejší domluvy rozdělili – Vladimír vyrazil někam do vysokých a dalekých hor, já s Pavlínou jsme si stanovili program volnější. Napřed jsme skočili prosondovat návštěvnické centrum, které bylo designově vyvedené, přehledné a napěchované turistickými proprietami (srovnatelné vybavení suvenýry jsem pak viděl jen u Gulfossu a v Reykjavíku). Před vycházkou jsme se nastartovali dvěma kafi a vyrazili. Objektem našeho zájmu byla oblast zvaná Skaftafellsheiði, což je hřbet působící mezi ledovci a skalami jako zelená oáza. Dle turistické tabule nás čekalo několik míst s ikonkami padajícího a rukama mávajícího turisty, měli jsme se na co těšit. V tempu jsme se mírně pokulhávajíce skvěle shodli, takže mou největší starostí bylo, zda mi vydrží mizerně nabitá baterka ve foťáku. Už cestou k populárnímu vodopádu Svartifoss jsme dle očekávání potkali několik jiných, méně známých vodopádů – a i kdyby byly na procházce jedinými, stálo by to za to. Při pohledu zpět se naskýtaly skvělé pohledy na krajinu ubíhající k moři, která ovšem více než krajinu připomínala nekrajinu. Ohledání této tmavé „sandurové“ pustiny zblízka nás čekalo až odpoledne.

Svartifoss je vodopád nevysoký, voda padá z výšky pouhých 15 metrů. Je však ceněn a obdivován kvůli čedičovým sloupům evokujících varhany, často je proto vídán v nejrůznějších materiálech o Islandu. Pod padající vodou se vyskytovala asi dvacítka turistů, takže tradiční fotografická otázka zněla, zda hledat záběry vodopádu bez postav nebo naopak je do snímků komponovat záměrně. Já jsem názoru, že postavy pod vodopádem ano, jen tak lze dokládat míru (ne)mohutnosti padajícího živlu. Protože bylo hezky a nohy držely, pokračovali jsme ještě o něco výše. Nahoře jsme viděli, jak krásně je v náhorní plošině zamaskována Svartifossí díra. Na severu a východě se v mracích rýsovaly zasněžené a zaledněné kopce, ovšem jen těžko mezi nimi mohla být vidět nejvyšší hora Islandu, Hvannadalshnúkur, vzdušnou čarou vzdálená jen nějakých 15 kilometrů. Hora měří 2110 m, výstupy na ní jsou oblíbené, ale kvůli hojným trhlinám jen pod dozorem zkušených vůdců. I když je Hvannadalshnúkur součástí ledovcového masivu, jeho vrchol je samozřejmě tvořen pevnou skálou, aby výška mohla být konstantní a nezpochybnitelná. Snad právě proto v roce 2005 po nových měřeních číslo o 9 metrů snížili z původních 2119 m.n.m. Zajímavé.

V kempu jsme se všichni tři sešli kolem páté, sbalili se a vyrazili po silnici číslo 1 dále směrem na západ. Kolegové už tuto trasu absolvovali včera opačným směrem v busu, pro mě to bylo nóvum. A že to byla cesta, jak se kdesi výstižně zmiňuje, opravdu halucinogenní. Několik desítek kilometrů se jede přes tzv. Skeiðarársandur, což je největší islandský „sandur“ – to je termín pro rozsáhlou bažinatou pustinu vzniklou usazováním sedimentů z vod ledovce (zde Vatnajökullu), anebo spíše – nikoli z jeho vod, ale z jeho „bahnotoků“. Sandur má něco přes 1.000 km² a „v době míru“ skrze něj z ledovce přitéká jen několik říček a nepočítaně potoků. Ovšem co se tady jednou za čas přihodí, když příroda vyhlásí válku, to bere dech. Naposledy před pár lety, v roce 1996: při erupci sopky Grímsvötn, která je z velké části pod ledem, roztála během chvíle taková masa vody, že průtok v maximu dosáhl těžko představitelných 45.000 m³ za sekundu. To je 7x více než průtok Dunaje ve svém ústí, nebo tolik, co druhá nejmohutnější řeka na světě, Kongo. Voda valící se z ledovce k moři pustošila všechno v cestě. A že toho (naštěstí) po předchozích obdobných živlobraních v sanduru mnoho stát nezůstalo. Kromě několika zapomenutých statků to tak odnesla především silnice Ring Road se všemi mosty.

U znovuzprovozněné silnice dnes stojí odpočívadlo s tabulemi, které o katastrofě přesvědčivě informují. Ovšem nejpřesvědčivějším důkazem je zde vystavený segment bývalého, několik stovek metrů dlouhého mostu. Dva ocelové zkřížené profily, které voda z mostu vyrvala a zdeformovala do vrtule. Mimochodem – ona sopka Grímsvötn mívá erupce celkem často, po té velké to bylo pak v roce 2004 a naposledy nedávno, v roce 2011: při erupci ze soboty 21. května 2011, které doprovázelo několik zemětřesení, vystoupal oblak popela až do výše 20 kilometrů. Kvůli němu byla o den později zastavena islandská vnitrostátní letecká doprava a uzavřena letiště v Keflavíku i Reykjavíku. Kontinentální Evropy se to nijak zásadně nedotklo, na pár dnů uzavřeno muselo být jen pár letišť v Británii. I proto jméno sopky Grímsvötn skoro nikdo u nás v ČR nezná, kdežto jméno sopky Eyjafjallajökull s erupcí o rok starší si pamatuje každý. Ale to jen kvůli onomu výraznému omezení letecké dopravy a s tím související publicitě. Přitom paradoxně výbuch Grímsvötn 2011 byl asi desetkrát silnější než Eyjafjallajökull 2010, ale protože popílek z Grímsvötnu byl mnohem hrubší, rychleji klesal k zemi a nad kontinent se nedostal.

Na západním konci sanduru jsme ještě zastavili za mostem přes řeku Núpsvötn, kde se zajímavě stékají dvě menší řeky, jedna s vodou kalnou hnědou, druhá s čistou modrozelenou. Pak už sandur končí a začíná normálnější krajina, i když spojení „normální krajina“ je na Islandu značně subjektivní. Blízkost další známé sopky – Laki, kterou jsme si naplánovali na zítřek, začala předznamenávat tzv. Laki-láva neboli láva vyvržená ze sopky Laki. Jak taková láva rozlitá do obrovské plochy vypadá… Představme si krupičnou kaši, která prochází varem, vybublává z hrníčku a v tom okamžiku ztuhne na kámen a časem částečně poroste mechem. Je to na pohled pěkné, ovšem chůze po ztuhlé lávě vyžaduje velkou ostražitost – mnoho děr sice čekaných, ale protože mech mezi dvěma zkamenělými bábovkami často roste víceméně ve vzduchu, může překvapit mnoho děr nečekaných.    

Nu a to už jsme byli v cíli dnešního dne, v městečku Kirkjubæjarklaustur. Jako jméno se to zdá na vyslovení obtížné, ale už včera večer jsem při plánovací poradě navrhl pro zapamatování pomůcku: KIRK (třeba Douglas) JEBE (úprava „jube“) JAR (jako „Jarunu“)  KLAUSovou i s jejím TURem. A hned to šlo samo, že? V islandštině to znamená KIRKJU=kostel, BÆJAR=statek, KLAUSTUR=klášter… Zatím stále jsme si trošku mysleli, že těch asi 40 km do vnitrozemí k Laki zítra dáme naší Hondou. Vladimír využil příležitosti, že u infocentra paní infocentrálová právě stahovala islandskou vlajku a nechal si ohodnotit tento náš záměr. Paní si krátkým pohledem změřila náš vůz, pobaveně se usmála a pak zesmutněla řka, že tímhle tedy ne. Prý z jednoho z tamějších brodů včera pracně vytahovali Suzuki Jimny. No bodejť – měly nás čekat asi čtyři brody, a když jsem si hondičku zdálky prohlížel, taková mi přišla nesebevědomá a skrčená, že jsme se jednoznačně shodli na využití busu. Našli jsme zastávku a rozpis, ráno to má jet v 09, ale pozor – cena 11.000 ISK, to je v přepočtu skoro 1.800 CZK! Za necelou stovku kilometrů, ty jo! Ale Laki byla příliš lákavým cílem, bylo jasné, že i tak do toho půjdem.

Ze dvou místních kempů jsme zvolili ten sice nevybavený, ale zato romantičtější – s méně auty, v širé krajině a především kousíček od vodopádu Stjórnarfoss. Ten byl sice neveliký, ale kouzelný až hanba. Však také udělal krásnému večeru skvělou, oduševnělou kulisu. Zatopili jsme pod kotlíky a já jsem mezi doušky plzeňského piva a prásky holandského baleného tabáku z průvodce předčítal, co všechno způsobila sopka Laki koncem 18. století… Už druhý den po sobě bylo stále pěkně, ale dešťové mraky se nezadržitelně blížily.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 8 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 9 >>