DEN 4, čtvrtek 20.6. PRVNÍ ISLANDSKÉ KRÁKORÁNÍ

Časozmatky / V dáli štíty skal, sníh a mrak / Tak jsme tady / Česká porada / Nakrajuju Východní fjordy

116 km, Ø 8,5 l/100 km

Do islandského přístavu Seyðisfjörður jsme měli připlout v 09:30. Tam loď ale nemá v plánu se nijak zdržovat – jen co vyplivne jedněch 1500 lidí a stovky aut, jiných 1500 lidí a stovky aut zase nasaje. I proto jsme měli kajuty opustit asi v 07:30, aby je pokojské stačily vyladit do čerstva. Ohledně času vládly ovšem poněkud zmatky. Island je normálně o 1 hodinu jinde (tj. na úrovni Greenwiche), ale protože neakceptuje letní čas, je tam hned o 2 hodiny jinak než u nás. Takže nikdo na lodi pořádně nevěděl, kdy že se čas opravdu mění, a kdy že je to tedy těch 07:30.

Buď bylo moře přes noc mnohem klidnější, nebo jsem nemoc z vln eliminoval, v každém případě jsem se tentokrát zúčastnil snídaně. Ta přišla na 109 DKK (v přepočtu 375 CZK) a samozřejmě na ní platil systém „sežer co můžeš“. A pak už si všichni sbalili své ruksáčky a na všech veřejných plochách začalo být těsno. Hoši řidiči na mě apelovali, ať s nima po vystoupení jedu až kamsi (tuším, že to bylo více jak 200 km), Fanda říkal, že se tam dobře spí. Ale jářku – kdepak, pánové, já tam budu na dovolené a budu se relaxačně šinout jako hlemejžď… Objednal jsem si ve „Sky Baru“ poslední kávu. Jenže terminál na karty nefungoval a penězi jsem nedisponoval. Pan barman na mě mrkl, a že prý to je gratis, že si to za ta všechna piva zasloužím. Tak sláva. Za ikskrát 49 DKK za piva jsem ušetřil 1x21 DKK za kávu.

S blížícím se Islandem evidentně přituhovalo. Nejen stále chladněji, ale i nízká oblaka či mlhy, o větrech nemluvě. A pak už se rychle roznesla zvěst, že země je na obzoru a pasažéři s fotoaparáty začali překotně vybíhat na horní palubu. Všichni už v oteplených gatích, s péřovkami, pevnými botami i čepicemi, jen Tomík – jen ten Tomík pořád v trenýrkách a v sandálech. Hold na tohle jsem při rychlobalení batůžku z auta nepomyslil. Aspoň že ta modrá větrovka. Však si mě pokýváním a slovy „No cold?“ nebo „Nein kalt?“ všiml nejeden spolustojící na palubě. Připadal jsem si jak frajer, byť přiznávám, že mě byla pořádná kláda. Abych potlačil rostoucí škrábání v krku, dvakrát jsem si lokl slivovice a nekecám – s okamžitým účinkem to pomohlo, vypálil jsem bakteriálně-virového červa a byl zase jůra.

Jak jsme se blížili břehům, pohledy kameněly nad drsností toho, co vidíme. Mračna válející se těsně nad hladinou, v dáli nad nimi zasněžené nejen vrcholky hor, ale i jejich svahy. Už během plavby se říkalo, že islandská zima byla letos delší a vydatnější, a že je stále dokonce zavřeno mnoho vnitrozemských cest. Hleděl jsem do dáli a drkotaje zuby si říkal – tak tohle je ten Island, tohle je ta ledová země, do které jsem si na letní dovolenou nabalil asi patery kraťasy. Tušil jsem, že je opravdu nebudu potřebovat… Připlouvat lodí na Island, to byl silný, autentický zážitek, o který přicházejí všichni turisté přepravující se letadlem. Chtěl jsem to takto zažít a právě jsem to takto zažíval. Loučili jsme se s kamarády a říkali si, že si v následujících týdnech třeba zavoláme, že se třeba potkáme. A s Džordžínem jsme se raději už tady domluvili, jak zapaříme na podzim v ČR. Protože – jak jsem fešákovi z Karosy říkal… „Jiří, uvědom si – přátelství ze zaoceánské lodi, to je na celý život!“.

Přístav, městečko Seyðisfjörður. Tlačenice po schodech na paluby 4 a 4A. Pak dlouhá čekanice na výjezd z lodi, řekl bych, že skoro hodinu. Ale hondičky jsem si užíval, už mi po ní po 48 hodinách bylo smutno, chudinka sama natlačená mezi cizíma autama. Vyjížděli jsme pozvolna na islandskou půdu. Systém řazení aut v tak obří lodi je poněkud složitý, auta stojí v několika řadách vedle sebe, jedni směrem tam, druzí naopak, jedni na vyzdviženém mezipatře, ostatní na spodním pevném a výjezd je pro mnohé celkem složitým manévrem plném zatáček, otáček, někdy i couvání. V každém případě jsem vyjížděl mezi posledními, což mi vůbec nevadilo, nespěchám. Islandští odbavovatelé byli sympatičtí a velmi zvědaví. Ptali se na kde co – jak dlouho na Islandu budu, kam mám dnes namířeno, dokonce kde dnes budu spát. A v rámci kladení otázek a strojeného posloucháni odpovědí se zvědavě dívali do hloubi vozidla, jakoby toto otázkování bylo jen záminkou, jak si důkladně prohlédnout auto a případně pojmout podezření.

Byl jsem jen v maličkém neklidu, protože nadzásob jsem zase tolik neměl. Pro dovoz alkoholu a potravin na Island jsou stanoveny celkem přísné podmínky: u alkoholu je vypsáno několik možných kombinací piva, vína a kořalky – protože já jsem byl bez vína, nejvíc se mi přibližoval limit „1 litr lihovin + 9 litrů piva“. Moje realita čítala 1,5 litru kořalky a 6,6 litru piva. Fanda říkal, že když celníci zjistí nadbytek, buď ho jen zabaví, anebo navíc přidají nějakou pokutku. Četl jsem i zkazky, že když to někdo jaksepatří přežene, tou samou lodí ho pošlou rovnou zpátky – ale může to bejt vůbec pravda? A kam provinilce asi tak umístí, když v plné sezóně nemá místenku, ha? Jídla může být maximálně 3 kg a navíc nesmí obsahovat tepelně nezpracované maso, některé druhy uzenin a kdoví co ještě. Já sám jsem disponoval asi 10 sklenicemi zavařeného masa od mojí Drahé a nějakými polívkami v sáčku, ale vůbec jsem netušil, co se skrývalo v zavazadlech Vládi a Pavlíny. Oficiálně jsem jim každému ze svého 3-kilového limitu přepustil čtvrtinu, tj. 0,75 kila.

Několik aut jsem zahlédl stát bokem zřejmě kvůli hloubkové kontrole, ale já jsem tentokrát prošel hladce. Dostal jsem na vnitřní sklo nálepku a byl jsem volný, Island je můj. Tedy – jak s touto volností naložit? No jasně, ujel jsem jen toliko pár metrů, odstavil to na parkovišti a šel prozkoumat přístav. Nebo spíš přístavek, moc tam toho nebylo, tady k fjordu mezi hory by se toho ani více nevešlo. Zavolal jsem aj svej maměnce, aby neměly starost a abych se islandskou přítomností pochlubil. Pak jsem se vykloktal Listerinem, protože už na lodi mi začala u šestky vlevo nahoře tikat časovaná bomba (pak jsem s tím zápasil a kloktal tak pět šest dnů, než se bolest rozplynula v islandských nadšeních). Popojel jsem pár stovek metrů tam, kde se rýsovalo jakési městské centrum. Hned po pár pěších metrech mě zaujala podivná sestava vozidel – té dominovalo něco velkého žlutého, záhy jsem v tom dešifroval Tatrabus CK Adventura. Vedle se trošičku krčila Džordžínova karosa a kolem postávaly tři osobáky – jeden známý s Éčkem na SPZ, dva neznámé. A protože jsem zahlédl i čísi mávající ruku, k tomuto atraktivnímu hloučku jsem se vydal. Byli v něm všichni moji dosavadní čeští známí, navíc týpek s hradeckou značkou a pak démon-kameraman jménem Zeno Václavik. Probíhala česká předcestovní besídka. Dostal jsem kávu, prolezl si tatrabus, ochutnal Zenovu slivovici na červa a Fandův propolis na zuby.

Zeno nám doporučil, ať si z bankomatu vyjedem pro občasné cashe jen nějakých 10 tisíc islandských korun (tj. cca 1.600 CZK), že jinak si vystačíme platebními kartami. Ó, jak velkou pravdu měl, karty na Islandu skutečně berou všude, i třeba na louce – přijde kempař, vytáhne z kapsy terminál fungující přes GPRS a operace je rychle hotova… Zeno byl vůbec velmi ochotný a rozdal nám vizitky, kdybychom se dostali do nějakých špatně řešitelných trablů. Já jsem hodně spoléhal taky na Fandu – zapadnu v brodu, zavolám mu, Fanda vyloží své klienty a popeláší svým Tatrabusem dvě stě kiláků do vnitrozemí vytáhnout mě. Český meeting končil, ještě jeden lok slívy a hlouček se rozjížděl na své trasy. Zůstal jsem sám. Abych se do islandských procesů vložil co nejdříve, vybral jsem si rovnou z bankomatu těch 10 litrů a z naftového samoobslužného stojanu 37,65 litrů. Tedy s tím druhým mě musil pomoci pan domorodec, neboť systém „sám si zaplať i načepuj“ pro mě v tu chvíli ještě nebyl uživatelsky zřejmý.

Apropo, Seyðisfjörður. Městečko, jehož počet obyvatel neustále klesá, aktuálně jich je tam cca 670. Během druhé války tady byla významná základna britské a americké armády. Po nedávném zániku rybozpracujících továren je dnes pro město nejdůležitější přirozeně turistika – ale pravda, kromě přístavu tady toho turista mnoho neocení. Však z obrovské lodi jsem tu zůstal sám, městečko od turistů vylidněné, všichni už dávno za horama. Pomalu jsem se taky chystal pryč. Na konci městečka poslední zastávka a s ní první (a absolutně zdaleka ne poslední) zkušenost se šílenými ptáky. To bylo tak – chtěl jsem si vedle statku vyfotit koně. Vystoupím z vozu, jdu k ohradě. Vlevo jsem vnímal statek, před ním zřejmě farmářku, nad ní hejno – v tu chvíli jsem to považoval za racky, protože tak nějak po rackovsku krákali (tedy, já se v ptákách moc nevyznám, vlastně ani nevím, jak přesně racci krákají). Najednou jsem zaregistroval, jak několik ptáků přilítá ke mně, ovšem zatím jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale když se jeden z nich přiblížil až pár metrů nad hlavu, když pak zavřískal a udělal prudký výpad, napadlo mě, že tu něco nehraje. Úlek, překvapení, že to přece nemůže být úmysl, ale druhý atak a pak už úprk do auta. V tu chvíli jsem ještě vinil chudáka racka, ale až později jsem pochopil, že to byl rybák. První zkušenost s útočícím ptákem, první ptačí omezení programu, první poznání, že tahle země patří ptákům.

Začal jsem se konečně šinout od moře nahoru, ale – a to bylo po celou dobu zájezdu – neustále nějaká zastávka, přerušení, procházky, focení. První vodopádek. První piknik v přírodě – maso ze sklenice, Blesk k tomu. Nahoře na plošině Fjarðarheiði vládlo chladno 5°C, nízká oblačnost (či snad mlha? jak se to od sebe odlišuje?), tající sníh, a všechno se jevilo takové rozbahněné, tmavé a nevábné. První pěší zapadnutí do bahna, první čištění sněhem. Šel jsem podél silnice a necítil se nejlíp. Tak tohle je ten Island? Příliš jsem si to neužíval, ale bral to smířlivě, vždyť právě tady jsem přece tolik chtěl být… Když jsem na konci 5 týdnů svůj pobyt zpětně hodnotil, tak chvíle tady nahoře na planině byly z cestovatelsko-psychického hlediska asi vůbec nejhorším prožitkem celé expedice. Protože pak už to bylo jen a jen lepší. Tedy – ne hned, záhy totiž začalo pršet a navíc jak jsem sjížděl k městečku Egilsstaðir, uvědomoval jsem si stále intenzivnější bolest zubů. Z rozpoložení mě příliš nevysvobodila ani nakupovací premiéra v marketu zde oblíbeného řetězce Bónus. A tak jsem – plný bolesti zubů, přetrvávající depky, pocitu chladu a mokra ve vlasech – zavolal manželce, jak si to tu báječně užívám. A právě touto malou lží jsem se začal dostávat na koně.

Vydal jsem se po silnici 92 na jih. Sice pořád drobně pršelo, ale krajina byla působivější a má nálada směřovala nahoru. U odbočky na silnici 953 jsem zaváhal, zda se na ní nevydat, dle značky byla poloterénní a slibovala strmá stoupání až 18%. Ovšem odradil mě od toho pohled na hodinky: trávím na Islandu už skoro sedm hodin a za sebou nějakých směšných padesát kilometrů – s takovou bych to daleko nedotáhl. Přijížděje do Reyðarfjörðuru jsem si uvědomil, že se nám takhle kvečeru udělalo docela hezky, dokonce i slunce o sobě dávalo nesměle za mraky vědět a na okolních svazích vytvářelo strakaté plochy. V městečku mě zaujaly skoro typicky české paneláky – kdepak se tu vzaly, pročpak? Jak jsem posléze zjistil, nedaleko tu otevřeli obří hliníkárnu. Pro průmysl a obživu super, pro životní prostředí ouha. A pracovníci (prý hodně Poláků) potřebují bydlet, počet obyvatel tady mezi lety 2005 a 2006 vzrostl ze 700 na více než 2000! Budova hliníkárny byla opravdu monstrózní, na délku měří 2 kilometry, v nichž se denně vyprodukuje 1000 tun hliníku.

Podél fjordu jsem se rychle dostal do dalšího městečka, Eskifjörðuru. Taky továrna, taky nevzhledná, ale aspoň ekologicky přijatelnější – na zpracování a mražení ryb. Cesta dále se dramaticky změnila, čekal přejezd vnitrozemí s ukončením zase u moře, to znamenalo nejprve dosti prudké stoupání do hor. Na vrcholu čekal dobrodružný tunel. Sice byl dlouhý jen 640 metrů, ale zato jednosměrný a s výškovým zlomem, takže průjezd jím zavání mírným adrenalinem a potenciálním překvapením, cože se to proti mně vyřítilo. Tunel pochází z roku 1977, čímž je v zemi druhým nestarším. Jak jsem se později dočetl – těsně před zahájením je stavba nového tunelu, který má v délce 7,9 km vést těsně nad hladinou moře a který kupodivu bude razit Metrostav. Ta slavná firma, která se s Islandem dodneška soudí kvůli jinému tunelu na severu země… Když se podaří, bude to nejdelší klasický tunel na Islandu (nepočítám-li dva netradiční tunely na severozápadě: jeden trojramenný a druhý dvojdílný s 500-metrovým přerušením).

Z hor jsem sjížděl zase dolů k moři. Každou chvíli jsem zastavoval a něco fotil, čas běžel, ale komu by to mohlo vadit? Vjížděl jsem do městečka Neskaupstaður a uvědomil si, že ve 23 hodin už jsem nějaký unavený a v nejistém počasí líný premiérově rozbalovat stan. Přesto jsem alibisticky do kempu zajel, ale protože mě jeho holovybavení neoslovilo, rozhodl jsem se pro hotel. Viděl jsem asi tři a rozhodl se pro Eddu, romanticky ležícího přímo na břehu fjordu. Cena však už tolik romantická nebyla – 13.680 ISK za kvalitu ne nepodobnou lepší ubytovně. Ale co. První den na Ajlendu, tak s troškou pohodlí. Od zítřka stan a finančně přísný režim.

Prohlédněte si FOTO - DEN 4 >>

Nebo dále na CESTOPIS - DEN 5 >>