DEN 5, pátek 21.6.         ZÁTOKA MEZI FJORDY

Sen o bolesti   /   První nedobytá hora   /   Hliník se odstěhoval do Islandcee   /   Silnička 96   /   Jak se staví stan  

120 km, Ø 7,4 l/100 km

V noci se mi zdálo, že mě bolí koleno. Šlo o prudkou, ostrou a zánětlivou bolest. Tak podobnou té lednové, kdy jsem chodil po ortopezích a kdy až vpíchnuté kortikoidy přinesly úlevu… Ráno se vzbudím a – tak ne, to se mi nezdálo, je to pravda! Nepotěšilo mě to. V lékárničce jsem vyhrabal prášky Aescin a mast Dolgit (tak nějak jsem zhodnotil, že z celé lékárny by na tohle mohly být to nejlepší) a počal s léčbou. Netušil jsem zatím, že medikace úspěšná nebude, že jí raději za týden ukončím a že tak celou expedicí na levou nohu propajdám. Limitovalo mě to natolik, že jsem se musel vzdát vrcholných turistických výkonů, ale v mezích možností jsem se snažil nešetřit. Chůze do kopce byla celkem ok, ale dolů, to byl boj, bičování se, sebeobětování se. Jednu výhodu však zcela nová aktuální bolest měla: zapomněl jsem na šestku vlevo nahoře.     

Ačkoli je Neskaupstaður na islandské poměry městečkem velkým – žije tu 1.400 obyvatel – moc jsem se tu hledáním turistických atrakcí nezdržel. I tady stojí jakási hliníková huť, což i tady ovlivňuje duch místa. Ovšem příroda kolem, to je jiná. Svahy nad obcí jsou tak strmé, že vrstevnice na mapě splývají dohromady a často z nich padají laviny... Vyjel jsem na trať. Čekalo mě asi 25 kilometrů cesty zpět, protože tady v Neskaupstaðuru cesta končí, tu jsem si jen tak odskočil. Hned za městečkem jsem se zdržel fascinován výhledy do údolí Fannardalur s bílými svahy v pozadí a spícími koni v popředí. Další zastávka přišla po vystoupání do hor, ještě před tunelem. Chtěl jsem otestovat, co bolavé koleno vydrží v terénu. Zároveň tedy první výšlap delší než 1 hodina. Mimochodem – i v souvislosti s kolenem jsem na Islandu nepodnikal žádné treky či túry, ale jen „pěší výpady“. Těch krátkých v řádech jednotek až desítek minut byly stovky, těch delších nad hodinu odhaduju tak 15. Turista trekař se tomu vysměje, ale mě, veteránovi plnému různých bolístek, to tak vyhovovalo. A hlavně jsem s takovýmto pojetí toho stihl mnohem více.  

Stoupal jsem ke své první nedobyté hoře. Překonával jsem promáčené louky, po nichž v čůrcích, potůčcích a bažinkách stékala voda z tajícího sněhu. Obdivoval jsem vysoké měkké mechy a neznámé kvítky rozšafných barev. Kochal jsem výhledy vůkol a pocitem z drsné islandské krajiny. Nemohl jsem si na chvíli nelehnout, nezaposlouchat se do téměř absolutního ticha a neříkat si – tady je tak krásně, tak „ohne stres“, tady mě nikdo nenajde… Stoupání nahoru uťal až respekt ze sněhu. Do této chvíle jsem vždy našel alternativní nesněhovou cestu, dál už to ovšem nešlo, co je pod sněhem, nikdy nevíš. Inu čas vydat se zpět a potvrdit si, že koleno chůzi z kopce snáší mnohem hůře než do kopce.

Jako včera jsem projel Reyðarfjörðurem a stanul před otázkou, zda dlouze objíždět stejnojmenný fjord nebo dále na jih využít zkratku dlouhým tunelem. Srdce mi říkalo objet, mozek napovídal říznout – přece jen jsem si uvědomoval, že pokud všechno budu objíždět, jen těžko budu stíhat nedělního scuka se dvěma 12-denními parťáky. Oukej, beru to kratší. Tunel se jmenoval jednoduše Fáskrúðsfjarðargöng, byl obousměrný a s délkou 5,85 km je na Islandu aktuálně třetím nejdelším. Za ním stálo městečko Fáskrúðsfjörður, tak podobné ostatním městečkům na Východních fjordech, tudíž i s nějakou tou hliníkárnou či cementárnou. Ale poté mi začalo pré. Silnička číslo 96 kolem fjordu se mi jevila příliš kouzelnou na to, abych se neubránil častým zastávkám, fotografickým experimentům, posedávání i polehávání. Taková příjemná pahrbkovitě zvlněná krajina. K dobrému fýlingu přispívalo i počasí, bylo pouze oblačno, sem tam modro, jakákoli forma deště v nedohlednu.

Fjord Fáskrúðsfjörður skončil, cesta vedoucí kol širého moře se stočila na jih, aby záhy počal fjord Stöðvarfjörður a na jeho břehu (opět) stejnojmenné městečko. Mimochodem – proč se na Islandu fjordy i u nich ležící městečka jmenují tak často totožně? Nechybí trošku fantazie? Ale jinak si Islanďané na místopisných názvech opravdu zakládají. Pojmenovali skoro každé údolí, každé návrší, každý svah, každý statek – vše uvádějí na mapách a v reálu na tabulích tak důkladně a předimenzovaně, že často nepoznáš, kde seš, čí seš, natož kudy a kam máš ject… V Stöðvarfjörðuru jsem si koupil svoji první kávu „take away“ a potkal Pardubáky, Martina s Ivet. Protože jsme vyjeli stejně, máme stejně dlouhou dovolenou, tak máme i stejné tempo. Zhodnotili jsme vzájemně svých prvních 30 hodin na Islandu, pochlubili se některými fotografickými úlovky a nepopřáli si „uvidíme se na lodi“, nýbrž „tak zas někdy“ (jako že do dalšího setkání zbývaly pouhé dva dny).   

Poučen včerejší půlnoční leností jsem se rozhodl zabivakovat dnes mnohem dříve. Přibližně v osm jsem za to správné místo zvolil městečko Breiðdalsvík. „Vík“ znamená v islandštině zátoka, z toho jasné, že jsem tentokrát nebyl na břehu fjordu. Už při pohledu na mapu je zřejmá definice – zátoka je vlastně „nepříliš dlouhý, ale za to o něco širší fjord“. Tábořiště jsem našel za hotelem. Byl to pouze malý travnatý plácek s malou budkou, ve které byly dva záchodky a umyvadlo. Před budkou seděla večeřící parta mlaďochů, zeptal jsem se, kdeže se v tomto podniku platí. Prý neplatí, že je to „free“. Wow, po včerejších nekřesťanských 13,68 tisících ISK dnes sympatičtějších 0,00 tisíc ISK. Jal jsem se poprvé rozbalovat stan a s mírnou trémou, zda to vůbec zvládnu. Jsem proslulý svou manuální nešikovností, technickým nedůvtipem a ryzí nepraktičností. Od tábornických let uplynula fůra času a navíc nemám rád, když se na mě při montáži čehokoli někdo dívá. Metodou pokus omyl jsem stavbu po boji vztyčil, byť některé funkce zůstaly ležet ladem.  

Šel jsem se podívat po vesničce. Taková typická východofjordová (zde vlastně východozátoková), jakože vzhledem žádná hitparáda, mnoho porůznu rozstrkaných vzájemně odlišných staveb. Piknik na lavičce, klasická skladba první třetiny zájezdu: maso ze sklenice, chléb z igelitu, pilsner z plechovky. A hele – od Vládi nepřijaté telefonáty a za nimi následná sms, že mám na sraz přijet už v sobotu. Ho ho ho, to určitě ano. Špatně stíhám tu neděli, natož, abych ubral ještě jeden den… Před spaním jsem si poskytl doušky slivovice, aby první noc v bezprostředním sepjetí s islandskou půdou stála za to.    

Prohlédněte si  FOTO - DEN 5 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 6 >>