DEN 29, pondělí 15.7.         ZTRACEN V ŠEDÉ TMĚ   

Po nočním fackování   /   Fjordy, zuby hřebenu   /   Hopsání za tuleněm   /   Osada duchů   /   Jak na konci světa     

345 km, Ø 7,1 l/100 km

Jestliže jsem mluvil o tom, že „jsem se vydal ke spánku“, tak to rozhodně nebyla pravda, ale kdo to v tu chvíli měl vědět. Ve skutečnosti jsem se totiž vydal k polospánku, přesněji k přerušovanému spánku prokládaného bděním. Silný nárazový vítr po celou noc stanem neustále zmítal a jeho stěny mě průběžně fackovaly a pleskaly. A protože směr větru se pořád měnil, nešlo ve stanu před touto masáží utéct = odvalit se. Profackovala mě pravá stěna, převrátil jsem a namáčkl k levé, najednou poryv z druhé strany a plesk, plesk, plesk! Takže noc probíhala v režimu neustálého usínání, probouzení se, bdění a zase usínání… Kupodivu však jsem se ráno větrnou patálií necítil nijak zpruzený a nevyspalost se dala označit za mámivou, sladkou. Především jsem ale pociťoval radost, že tuto zatěžkávací zkoušku vydrželo moje obydlí.  

Vylezl jsem ze stanu o půl jedenácté. Australánci už byli v čudu, kdežto půlnoční dvojička měla podobný režim jako já a zrovna se též probírala. Dnes už nebylo na obloze modro, zato vítr se trošku zklidňoval. Vyrazil jsem na ranní procházku, ještě si zátoku Skálavík prohlédnout z okolních svahů. V zátoce dnes stojí pouze několik rekreačních domů a chat, ovšem později jsem se dočetl, že na konci 19. století tu stála celá vesnice se sto obyvateli! Poslední farmář to tady vzdal údajně v roce 1964. Zaujala mě věta v průvodci Rough Guides, že záliv „je terčem pravidelné kanonády atlantických bouří ženoucích se nemilosrdně ze severozápadu“. No bodejť, že tu není stálých obyvatel, kdo by v takové kanonádě vydržel. Já jsem z toho vyvázl pouze s řádně promasírovanými tvářemi. Po slalomu mezi ovčími bobky jsem se sbalil a tuto od domova nejvzdálenější destinaci celého zájezdu opouštěl. 

Protože zásoby šťávy se ocitly na dně a víkend byl dlouhý, v Ísafjörðuru jsem se stavil ve Vínbúðinu. Zřejmě poslední nákup alkoholu, řekl bych, tak ať to stojí za to – 6x Viking zlatý, 6x Viking rudý a 1x Brennivín. A teď už fakt jedu, dnes mě čeká dlouhý přesun. Ovšem stačilo objet fjordík a už jsem zase stavěl. Ta kapsa, vykousnutá v horském hřebenu, mě zaujala už předevčírem při půlnoční návštěvě Ísafjörðuru a hele, teď stojím pod ní a koukám – nahoru vede turistická cesta. V rámci úspory času jsem se snažil vystoupat to co nejrychleji a jak jsem asi po čtvrthodině zjistil, šlo o převýšení 225 metrů. Ten geologický atyp s vykousnutím hřbetu se jmenoval Naustahvilft a dal by pohledově přirovnat k našim lomům – ty bývají podobně zahryznuty v nějakém masívu, byť ne tak vysoko a byť pouze rukou lidskou – zde na Islandu pracovala výhradně ruka přírodní. Malinko jsem se po tom běhu do kopce vydýchal a užil si výhledu na Ísafjörður i na mělčinu, na níž je město postaveno. Mělčina vybíhá do fjordu jak hlava zvířete s polootevřenou tlamičkou.

Cesta po silnici č. 61 byla pro následujících mnoho hodin pomalým ubíráním se na jihovýchod. Ale opravdu pomalým, neboť bylo potřeba objet několik úzkých fjordů náležících obřímu Ísafjarðardjúpu, který je jako největší západofjordský fjord dlouhý asi 75 kilometrů. Takže jsem jel dlouho vždy severovýchodně, pak obrat o 180 stupňů a dlouho směr jihozápad, a to dohromady mě posouvalo k jihovýchodu. Z obcí jsem narazil jen na malou rybářskou vesnici Súðavík (200 obyvatel), jinak pouze na farmy a samoty. A neustále mě samozřejmě provázely výhledy na protilehlý Hornstrandir, ale ten už jsem měl nakoukaný ze včerejška a z poněkud jiné, přehlednější výšky. Bylo pošmourno, šedo a tak nějak smutno. 

Stereotyp cesty narušila tulení kolonie u jednoho z fjordů. Většina těchto ploutvonožců se povalovala v uctivé vzdálenosti na skalkách daleko ve vodě a mnohým turistům stačilo ke sledování bezpečí asfaltové silnice. Ale jak tak koukám, vlevo po vyčnívajících balvanech hopsá jakási odvážnější trojice. Zbystřil jsem a vidím, že nehopsají jen tak mýrnyx týrnyx , že tam vzadu se povaluje několik tuleních jedinců a především, že skalky vedou až téměř k nim. Probudil se ve mně instinkt lovce. Skákání bylo zpočátku prosté, později odvážné – po balvanech se plazily ty vodní rostliny, co připomínají mrvu. Nasáklé vodou se projevovaly velmi slizce a kluzce. Každý skok na novou skalku s novým slizem hrozil skluzem. A následným pádem do vody. Trojice to vzdala asi 30 metrů před nejbližším tuleněm, ale já se vyhecoval a po úpravách ústroje se mi dařilo přibližovat se blíž a blíž. Pociťoval jsem úžasné vzrušení, nevěřil bych, jak mě takový tuleň dokáže rozrajcovat. Zvíře si mě hlídalo – dělalo sice, že se jen tak líně povaluje, ale každou chvíli zvedlo hlavu a zkontrolovalo distanci. Pak jsem ovšem při posledním skoku zašustil, tuleň naposledy zvedl hlavu, zatvářil se otráveně a v mžiku sebou smýkl do vody. Hééj, pomyslel jsem si, ještě jsi mohl vydržet!        

Pokračoval jsem dále a zdolával jeden fjord za druhým, což mě ale nijak neupoutávalo – jižní členité pobřeží Ísafjarðardjúpu skutečně nepatří k výkladní skříni Západních fjordů, navíc jsem byl až příliš rozmazlen krásami předešlých dnů. Těch fjordíků jsem napočítal celkem osm, než po mnoha hodinách konečně přišla změna. Čekal mě přejezd vnitrozemím, kdy jsem měl koly odříznout hornstrandirský poloostrov od zbytku Západních fjordů. Této cestě, která byla otevřena teprve v roce 1984, se říká Steingrímsfjarðarheiði. Niveleta trasy se výrazně zvedla, přibylo chladna, sněhu a syrovosti krajiny. Zbytky sněhových návějí nad horskými říčkami vytvářely dramatické kompozice, často jsem je musel obdivovat zblízka… Celý tento asi 30 kilometrů dlouhý úsek silnice č. 61 mi dal nahlédnout do jednoho z nejméně hostinných území, na němž jsem se na celém zájezdu ocitl. Otřepat se břitkým chladem, nevlídností náhorní plošiny a raději dál. V závěrečné fázi silnice začala klesat a přijel jsem k Steingrímsfjörðuru. Kdybych pokračoval po šedesát jedničce, blížil bych se lodi. Jenže já měl namyšlenou zajížďku – Djúpavík, jeden z dávno stanovených cílů mé expedice. 

Odbočil jsem tedy na silnici 645 a z ní zanedlouho na prašnou cestu 643. Bylo už osm a cedule ukazovala ještě skoro stovku kilometrů. A to po cestě, o které se v průvodci píše, že „je v ubohém stavu – jakmile na podzim napadne první sníh, uzavírá se a zůstává nesjízdná až do pozdního jara“. Já se naštěstí trefil do mezidobí, takže vzhůru za dobrodružným poježděním. Nejprve lehká rozcvička přes vnitrozemí, pak se nezpevněná cesta stočila na sever a začala kopírovat pobřežní čáru velkého zálivu Húnaflói. Kvůli opotřebovaným tlumičům jsem jel tak třicítkou, občas mě zepředu i zezadu míjeli frajeři ve velkých kárách s lepšími terénními dispozicemi. Cesta kvůli příkrým svahům leckdy neměla kudy vést a tak byla adrenalinově zaříznutá do skály. Zleva hrozily padající kameny, zprava zřícení do vody, často jsem si kladl otázku, co je lepší. Nejblbější kombinací asi je, když ti na střechu seshora padne šutr a srazí tě do oceánu – škoda jen, že ten zážitek už pak nemáš komu povykládat… Buch do oka, ne do střechy, učarovala mi malá zátoka Kaldbaksvík, u které začíná trekkingově rajské údolí Kaldbaksdalur, a nad kterou se týčí bizarní skalní masív Kaldsbakhorn. Ten mi připomínal sousoší soudruhů Marxe, Engelse a Lenina – jejich kamenné profily mi nějak naskočily ve vzpomínce... Na březích mě průběžně fascinovaly hromady klád naplaveného mořem, údajně snad ze Sibiře.

Cesta se odpoutala od moře a vystoupala drobátko nahoru, kde už číhala klesající oblaka a z nich padající vlhkost. Takové vlezlé, šedé mrholení, na střídačku jsem zapínal a vypínal mlhovky. Pak jsem se opět dostal k fjordu, Reykjafjörðuru, a to už se mi v hledáčku zjevil legendami opředený Djúpavík. Tolik jsem se o něm v Česku načetl, ale to jsem netušil, že leží takhle daleko od civilizace. Osada, se kterou to šlo v minulém století jak na horské dráze. Ještě za první války tady vznikla továrna na zpracování sleďů, jenže záhy udeřila hospodářská krize a přišel krach. Před druhou válkou v roce 1935 tu postavili fabriku ještě větší – v té době byla dokonce největší betonovou budovou na Islandu a jednou z největších v celé Evropě. Byznysu se dařilo, všechno však zase utlumila válka, pak opět krátké vzepětí, v padesátých letech nový úpadek, až to tu v roce 1968 definitivně zavřeli a lidi se odstěhovali. Půl století barák chátrá a jeho železobetonový šednoucí přízrak láká turisty (co mají spoustu času). Kromě fabriky tu stojí pár domů a vyhlášený hotýlek. A právě v tom jsem se chtěl, nyní, krátce před třiadvacátou hodinou, ubytovat. Ovšem navázal jsem na šňůru hotelových neúspěchů – vždycky, když jsem se v posledních týdnech rozhodl pro pevnou střechu nad hlavou, omluvili se mi, že mají plno. Tak jsem si dal aspoň jedno pivo od cesty a pohovořil s číšníkem, že má v Praze skvělého kamaráda a že nejlepší stanování je u vodopádu.

Déšť a zima mě natlačily zpět do auta, tady stanovat nebudu, rozhodl jsem se pokračovat na sever třeba až do zemdlení a konce cesty. Což se mi skoro podařilo – tmou, mlhou, mrholením a vůbec cestou necestou jsem se dokodrcal až do osady Norðurfjörður ležící na břehu stejnojmenného fjordu. Tady je jeden z konců Islandu, odříznuto od světa, dál už se nedá, existuje jen skon nebo návrat. Co všechno jsem míjel za poslední hodinu – nevím, protože skrzevá tmu a mlhu jsem byl rád, že vidím aspoň něco před sebou. Bylo půl jedné, když jsem už v chabnoucím dešti rozdělával stan. Pozdravit mě přiletělo pár rybáků. Zakrákorali a zazívali, že teď už jsou trošku ospalí, ale že ráno se ještě staví. Kdepak, teď už bych to ani kvůli rybákům nezabalil, dnešních 350 kiláků bylo řidičsky a energeticky celkem náročných. Únavu ovšem aktuálně ještě přebil hlad, a protože tu měli příjemnou společenskou místnost s kuchyňkou (kdy jsem si naposledy užíval ve společenské místnosti?), rozkošnicky jsem nad mapou večeřel, popíjel pivko a propadal do onoho sladkého fílingu. A pak jsem se přesunul do vozu, bavil se rozedníváním a dalším pivkem, a snad ještě jedním, a hudbou, a vůbec jsem si to dělal hezký. Že i spát se musí, uznal jsem o půl páté.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 29 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 30 >>