DEN 30, úterý 16.7.         PŮLTISÍC KILÁKŮ NECESTOU CESTOU

Termální snění o ujeté lodi   /   Štreka zpátky na jih   /   Sbohem, fjordy   /   Jezdcem do dvou, ponocným do pěti    

504 km, Ø 6,6 l/100 km

Třicátý den expedice, ale v koloběhu neutuchající expediční činnosti není čas počítat dny. Takže jsem po poledním vstávání jubilejní kapitolu 30 ani nezaznamenal. Ale co jsem proklatě dobře věděl, že se mi to kurevsky, ale kurevsky krátí – už pozítří mi z opačného konce Islandu vyplouvá loď. To však neznamenalo, že bych zpanikařil, naskočil do kokpitu a uháněl na východ. Kdepak – jsem tu na dovolené a až do konce si to budu užívat.  

Takže jen pomaličku jsem uklidil, prošel se po tábořišti a jakmile mě přijel zkasírovat pan Kempný, vydal jsem se po prachu, štěrku a udusané hlíně č. 643 ještě dál od pozítřejšího přístavu. Jihovýchodně jsem dokončil obejetí Norðurfjörðuru, na jehož konci ležela osada Krossnes – cesta se prudce stočila na severozápad a dále vedla kolem širého moře. Tady někde musí být venkovní geotermální bazén, všude to píšou, jedu jedu, hledám a po drobných pochybnostech nacházím. Odstavil jsem auto na parkovišťátku, kolem něhož vyvěrala a v čůrcích stékala voda s párou, bylo jasné, že i dnes je ohřáto. Systém hadic a trubek se nořil pod cestu a pod zemí pokračoval až do bazénu. Tak právě tady si udělám vyvrcholení a relax před náročnou cestou zpět. Byla jedna hodina, dal jsem si k dispozici jednu hodinu.

Laug je islandsky bazén, takže tenhle se jmenuje Krossneslaug. Leží na divoké pláži jen pár metrů od moře, měří 12x6 metrů, funguje od roku 1954 a voda, kterou využívá, má maximální teplotu 64°C. Zaplatil jsem mírných 450 ISK (tj. 72 CZK) a už se radostně svlékal a pelášil do relaxační vody. V bazénku skotačila jen paní se dvěma dětmi, jinak nikdo, paráda. Nad bazénkem stála ještě vířivka, v níž byla voda o poznání teplejší – tipoval bych to právě na těch 64 celsiových, při prvotním kontaktu s vodou jsem bolestí až zasykl, nebyl jsem na takovou horkost zvyklý. A tak jsem si tak přelézal z bazénku do vířivky a naopak, a soustředil se na to, abych si to doopravdy užíval – později by mě to mohlo mrzet. Jak si tak užívám, opřu se rukama o bazénkovou zídku, koukám do dáli na moře a přemítám… Co kdyby mě ta pozítřejší loď odplula? Co kdybych odjezd prošvihl? To se přece může stát – stačí jeden špatně opravitelný defekt na autě a nemám šanci to stihnout. To jistě každý pochopí. Loď odplouvá jednou za týden, další červencové i srpnové čtvrtky jsou jistě beznadějně vyprodané… i s autem by mě možná mohli vzít někdy v září… Přemítám, hledím na moře, od krku dolů v teple, hlavu mi ovívá osvěžující studený vítr. Bože tady je krásně! Okamžiku, trvej ještě chvíli, nepřestávej!  

Hrozně jsem si uvědomoval, jak moc se mi nechce zpět. Klidně bych po Islandu kroužil ještě měsíc, jezdil sem a tam, nechal si přibouchávat palce i lehce vymykat kotníky. I na ty rybáci bych si nakonec určitě zvykl… Po očku jsem sledoval hodiny, čtrnáctá dávno pryč, tělo nedokázalo vylézt ven, hlava ho nepouštěla. Při relaxu a snění jsem ani nezaregistroval, že se mi ve vodě vyměnili kumpáni, nyní tu skotačila trojice francouzsky mluvících rozkošníků ve vyšším středním věku. "C'est la vie", neboli „Selaví“, tedy "Takový je život", zkrátka – je konec, musím ject, Česko mě určitě potřebuje. S tělem sice zrelaxovaným, ale s hlavou mírně trudomyslnou jsem opouštěl geotermální pramen. Ještě jsem si stačil uvědomit, že se nacházím na absolutně nejodlehlejším místě zájezdu (a jak stojí v bedekru), …kde to už i silnice vzdává a značí tak výchozí bod pro náročné túry k neosídleným divočinám Hornstrandiru. Ano, když se člověk podívá do mapy, tak vidí – konec silnice, všude na západ i severozápad jen pustina, náhorní plošiny, jezírka, močály a pouhých 20 kilometrů vzduchem i ledovec Drangajökull. Ale to už je tady pro jiné turisty než pro Blacka, mě čeká jen návrat.    

Hned po pár kilometrech mě pozastavil výjev z Hitchcockova filmu „Ptáci“, zde v islandské verzi „Rybáci“. Rodinka na břehu sbírá mořem naplavené dřevo a nad nimi krouží snad stovka krvelačných zobanů. Někteří sběrači mají helmy, jiní jen šátky či kapuce, ale nikdo není bez přikrývky hlavy. Ať mi nikdo nevykládá, že ty helmy mají na okrasu nebo že si je nestačili sundat po výletu na kole. Oukej, zvykl bych si na ně, ale taky jen s přilbicí a raději možná i s maskou… Těch sto kilometrů na jih po bahnitě cestě kolem moře šlo celkem rychle. Začalo pršet, Marx s Engelsem byli tentokrát zahaleni mraky a tak kromě krátké přestávky v Djúpavíku nebylo mnoho důvodů zastavovat. Po 2,5 hodinách jízdy, tedy asi v pět, jsem byl zpět v civilizaci, napojil se zpět na asfaltku číslo 61 a krátce na to stanul v městečku Hólmavík. Centrum této oblasti, jediná osada široko daleko, asi 370 obyvatel. Je tu sice někde muzeum čarodějnictví, ale mě pragmaticky více zajímalo vyhledat něco k snědku.

Vstupuju do samošky a u vchodu vidím mladou dvojici s batohy. Na první pohled Češi, tím spíš, že je evidentně zaujala moje česká espézetka a že si nenápadně začali prohlížet i mě. Po nesmělém popocházení přistoupila dívka s nevinnou otázkou „Nejste náhodou Čech?“. Náhodou jsem byl, ovšem vysvětlil jsem jí, že si tady dávám dlouhou pauzu a navíc, že popojíždím neuvěřitelně loudavě, že se mnou by to nevytrhli. Ale byla hrozně milá… Něco jsem nakoupil a pak si vedle skočil na burgra s hranolkama a kolou, což je nejrozšířenější islandské jídlo. Venku jsem si všiml, že auto je posedlé jemnou vrstvou bahýnka a protože už pojedu jen civilizovanými kraji, zajel jsem k samomyčce si to trošku opláchnout. Po hodině a půl městečko opouštím a kohopak na kraji silnice nevidím – naše dva Čechy. Sice na mě nemávli, ale i tak jsem zastavil a znovu zopakoval, že bych fakt hrozně rád (ten bordel na zadním sedadle by se dal přesunout), jenže fakt jsem ulítlej na neustálé stavění a focení. Popřál jsem jim hodně štěstí a vyrazil a panečku – jak jsem si to pak vyčítal. Začalo totiž pršet, oblačnost místy padala až k zemi a tak jsem furt jel a jel. Opravdu byla moc milá.  

Po silnici č. 68 (tj. Jágr´s Road) jsem objel Kollafjörður a po něm i Bitrufjörður – a právě v ohbí na konci fjordu došlo k tomu, že jsem po osmi dnech a pěti hodinách opouštěl zeměpisné území Západních fjordů. Zde v jejich východní části, která pravda nepatří k tomu nejtypičtějšímu západofjordskému. V dáli na východě se v oblacích rýsoval poloostrov Vatnsnes, odtamtud jsem před pradávnými 17 dny ještě s tehdejšími parťáky pozoroval lokalitu, kterou nyní projíždím. I to bylo jasným znamením, že se – sakra – vracím… Dalších asi 35 kilometrů na jih jsem jel po břehu protáhlého Hrútafjörðuru a zastavil až ve vnitrozemí u benzínky, kde jsem se potkal s onou Ring Road, okružní silnicí č. 1. Protože jsem tušil, že se dnešní jízda protáhne, dal jsem si na pumpě hned tři výborné, ale výborné kávy. Za jedny peníze ovšem, na Islandu často uplatňují strategii „bezedného šálku“.

Po jedničce jsem se vydal na severovýchod, proti směru, kterým jsem se před těmi iks dny ubíral. A jak pořád mžilo a do toho se stmívalo, přepadla mě nostalgie. Dokonce jsem si z hlavní odskočil do kempu, kde jsem bral svoji první a zároveň předposlední geotermální lázeň (den 13). Kofein mě posunoval dál a dál, minul jsem kemp s koňmi (den 12) a bez odezvy zhlédl kemp ve Varmahlíðu. Logické by bylo pokračovat po jedničce dále, ale měl jsem jiný plán a strhnul volant na sever na silnici č. 75, po níž jsem se už těsně po půlnoci dostal na poloostrov Tröllaskagi a silnici č. 76. Jde o velmi hornatou oblast s vrcholy až přes 1.500 m.n.m., což je na Island opravdu hodně. Je tu i několik ledovcových čepiček, které ovšem za regulérní ledovce považovány nejsou... Přiznávám, už od Varmahlíðu a jedenácté hodiny jsem chtěl spát, ale nedařilo se. Kempy buď byly mizerné nebo nenalezené. Dokonce jsem se rozhodl přespat v opravdové divočině, ovšem ani to mi nebylo souzeno – tak třeba jsem se vydal po kodrcavé silničce 787 nahoru údolím, jenže všude samé ploty, ohraničené pozemky. V tomhle jsou Islanďané na turisty přísní – kde se jen trochu dá spát, to si nekompromisně ohradí.

Zažíval jsem první a vlastně jedinou tmu na expedici (ne úplnou tmu, spíše to bylo „setmělo“) a vše bylo jiné, nezvyklé. Dostával jsem se na sever poloostrova, když mě v dáli v tom šeru ohromil masív s příkrými zasněženými horami „tatranského“ typu. Semifinálový úsek silnice 76 vedl po mořských útesech nahoru dolů, spát tady by bylo příliš odvážné. Až se cesta se dostala k úplně nejsevernějšímu výběžku poloostrova, stočila se na jih a vjela do tunelu. Na jeho konci jsem překvapil stádečko spících ovcí, a jakmile mi uvolnily cestu, podél Siglufjörðuru jsem sjížděl do stejnojmenného městečka. Zafascinovala mě scenérie: úzký fjord, ze tří stran zasněžené hory a dole mezi tím stovky světel spícího města. Bylo po druhé hodině ranní, poslední kapka kofeinu se právě dovstřebala, dnešních 503,5 kilometru po cestách klikatých bylo dokončeno.      

Siglufjörður má přes 1.300 obyvatel, takže na zdejší poměry je opravdovou metropolí. Očekávaný kemp byl neočekávaně situován přímo v centru – mezi hlavní silnicí, přístavem a radnicí. Na malé ploše tu bylo namačkáno asi dvacet stanů a karavanů, musel jsem pečlivě zvažovat, mezi koho a kam se vecpu. Začalo se rozednívat a to mě spolu s welcome drinky (hlt kořalky a rychlé pivo) přirozeně nakoplo. A což teprve teploučká sprcha, po kolika vůbec dnech? Nebylo divu, že jsem pak dlouho seděl v autě, popíjel, prohlížel dnešní trasu, poslouchal muziku a procházel se po venku obdivujíc malebný přístav s horami v pozadí. Po páté mi přišlo divné, že už začínají jezdit první ranní auta. Dobrá, i předposlední islandská noc bude mít svůj konec.    

Prohlédněte si  FOTO - DEN 30 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 31 >>