DEN 24, středa 10.7.         PRŮZKUM TROJZUBCE

Pod kontrolou rybáků   /   Pláž s červeným pískem   /   Hrátky s duhou   /   Bacha, monstra!   /   Jako v sanatóriu  

144 km, Ø 7,7 l/100 km

Zatímco vítr se v noci malinko zklidnil, déšť naopak zesílil. Byly to takové intenzivní bičující kapičky, divoký rozprašovač. Můj soused z karavanu se značkou FL k nebi a ke mně s úsměvem prohodil „Ísland…“, což znamenalo islandsky Island. Napřed jsem myslel, že je to Faeřan, byť mě nebylo jasné, co znamená to „L“. Až doma jsem zjistil, že to byl Lichtenštejnec a FL že znamená Fürstentum Liechtenstein. Tak vida s kým jsem zakempoval… Na pláž to bylo několik set metrů – musím se tam podívat, už pro ten pocit. Jak jsem tak v dešti vyrazil, vidím kus před sebou dva týpky, a jak na ně dorážejí zase ti rybáci. Nalítávali jim těsně nad hlavy, krákali jak o život, ale ti dva se tím evidentně bavili a jeden z nich si je dokonce fotil. Tak takhle se na ně musí! Odhodlaně jsem se vydal na pláž. Ptáci už na mě čekali a neprodleně začali s nálety. Přetáhl jsem si kapuci přes hlavu, vytasil foťák, ale ty krákavce to akorát tak nasralo. Jedno rukou jsem fotil, druhou mával, a pro jistotu i řval, abych je zaplašil. Ne! Nevydržel jsem ten nerovný boj a opět se dal na ústup. Procházku po nejhezčí pláži do svého cestovatelského deníčku tedy nezapíšu.

Sedl jsem si do baru, popíjel jednu kávu za první (tj. dvě) a čekal na vyjasnění, jenž nepřišlo. O půl druhé jsem nastartoval svého oře a vydal se po silničce č. 612 pokračovat ve zpáteční cestě. Váhal jsem, zda si v té slotě udělat další odskok – napříč poloostrovem na jižní pobřeží. Heslo v průvodci „pláž s červeno-oranžovým pískem“ však znělo příliš lákavě. Cesta 614 byla plná hrbů a výmolů, mé již takto odcházející tlumiče dostávaly zahulit. Jakmile jsem přejel náhorní planinu a dostal se z mraků ven, přišly serpentiny a s nimi výhled na Bæjarvaðall – to je mělká laguna s různobarevnými pruhy písků, v nichž se dá identifikovat nejen červená a oranžová, ale místy i růžová. U laguny směrem na západ začínala široká pláž Rauðasandur, kolem které jsem jel až na konec na místo zvané Lambavatn. Neutuchající déšť a zima k procházce po pláži příliš nezvaly, ale několik zde parkujících aut mě povzbudilo. Můj špacír však trval sotva minutu, opět to tu měli pod kontrolou rybáci. Před nastoupením do auta jsem ještě stačil zahlédnout, jak od moře k parkovišti běží dvojice, částečně se chránící před deštěm a částečně před dotírajícími ptáky. Vrátil jsem k laguně a objel jí až na jihovýchodní konec. Tam stála nevzhledná farma se slušným nepořádkem kolem a pusté travnaté nocležiště s cedulí Tjalstæði camping. Tak tady bych opravdu stanovat nechtěl, nu, vyzkouším aspoň záchodek.   

Oblaka sestupovala až k moři, v šedé tmě jsem se vydal napříč poloostrovem zpět na šestsetdvanáctku, pak podél Patreksfjörðuru a kolem včerejšího vraku až na silnici č. 62, z níž jsem do opuštěných končin sjížděl asi před 24 hodinami. Od teďka už tedy nová trasa, vjel jsem na poloostrovní klepeto č. 2 (druhé nejjižnější) a podél fjordu přijel až do stejnojmenného městečka, tedy Patreksfjörðuru. Po dlouhé době koncentrovaná civilizace s 650 obyvateli. Doufejme, že dost velké číslo na to, aby tady stál Vínbúðin, kterého jsem si neužil už pěknou řádkou dní – byl jsem úplně vypitý. Při prvních dvou okružních jízdách jsem ovšem oblíbené logo nespatřil a malinko zneklidněl. Ptát jsem se nechtěl, to je pod úroveň. Třetí jízdu jsem pojal jinak a zajel i do zadní periferie kus za centrem, a hele, na tak nezajímavém místě jsem ho našel. Kromě piv jsem si na pult postavil i další z islandských šnapsů. Zásoby jsem doplnil i v běžném krámě a rovnou posnídal, poobědval a povečeřel.

S vozem, jenž byl z předchozích rozmáčených cest zbarvený do oranžova, jsem poté už po silnici 63 vystoupal do vyšších poloh, průsmykem se dostal na opačnou stranu poloostrova a hned na klepeto tři, do dalšího městečka Tálknafjörðuru. Zde žije asi 300 obyvatel a v průvodcích píšou, že jde o nudné místo, které nestojí ani za zastávku. To jsem si ale přečetl až poté a kvůli tomuto pochybení ta moje zastávka trvala dobrou hodinu. Do značné míry to byla i zásluha počasí – zpoza mraků se vyloupl kus modré se sluncem, přitom všude po stranách nadále hrozila tmavá mračna. A protože leckde kolem i pršelo, v kombinaci s místním slunečním svitem se na nebi vykouzlila podmanivá duha, čímž byly rozdmýchány laciné smysly a rozpoutány fotografické hrátky. Taky jsem si zvenku prozkoumal architektonicky zajímavý kostel (vysvěcený až v roce 2002, dveře zavřeny), pohopsal po lodi Jón Júlí, prošel plavecký areál s kempem s luxusně vybavenou kuchyní a prádelnou, a vůbec se touto „nudnou“ vesnicí bavil.

Tzv. Jihozápadní poloostrov má tvar trojzubce, dva krajní zuby jsou delší, ten prostřední kratší. Tomu střednímu jsem moc nedal (ale on dal mě zásoby piva) a teď už jsem tedy operoval na třetím zubu, či snad dle dřívější terminologie na třetím klepetu… Cesta se opět se vyšplhala nahoru a vedla napříč, rovnou směrem k severnímu pobřeží klepeta číslo tři. Pro změnu zase v oblacích a s deštěm. A jak se tak blížil další fjord, za mraky se vyrýsovala nádherná podívaná: zde všude kolem polotma a tam v dáli sluncem osvětlené svahy, o nichž se jen dalo tušit, jak prudce sbíhají dolů k moři. Pak se objevil výhled na vodu – na obří fjord Arnarfjörður, který je několik desítek kilometrů dlouhý a který se na svém konci štěpí na dva menší a šest ještě menších fjordíčků. Tento výhled a souhra kreativních mračen s občasně prosakujícími slunečními paprsky mě naplňovaly nadšením. Sjížděl jsem dolů k městečku Bíldudalur a bylo jasné, že půjde o mou dnešní závěrečnou destinaci. Při vjezdu do obce mě značka varovala před mořskými monstry.

Bíldudalur je s pouhými 200 obyvateli městečko sice malinké, ale o to romanticky krásnější. Leží na břehu malé zátoky, ze tří stran obklopené prudkými svahy a ze čtvrté širokým fjordem. Bíldudalur byl v 19. století prosperující obcí, ale po krizi rybolovu ve druhé půli století minulého začal upadat. V poslední době to tady drží továrna na zpracování minerálních řas či zatím přežívající lov krevet, vzhledem k velkolepé scenérii a tvůrčímu klidu rozkvétá umělecký život, díky kterému sem pomalu začínají mířit turisti. Ale tak pomalu, že v kempu jsem byl sám jen s francouzským karavanem. Je to tu tak odříznuté a za sedmero horama, že sem zatím málokdo zabloudí... Slunce si k večeru definitivně vybojovalo místo na slunci a já se mínil zbláznit nadšením, obzvláště když jsem si dal jedno z dneška čerstvé pivo. Procházel jsem se mezi dřevěnými baráčky, pokyvoval uznale hlavou nad kavárničkami i pouličními uměleckými dílky, minul už zavřené muzeum mořských příšer, romanticky se nechal unášet bárkami v malém přístavu, vnímal ten totální antistres a říkal si – tak tady jo! Tady jo, tady v tom klidu a odříznut od velkého světa bych ochotně strávil pár dní v psychiatrickém sanatoriu.

Porada se dnes dosti protáhla a každou chvíli jsem z vozu vybíhal něco obdivovat, třeba předpůlnoční sluneční stopy na vrcholu protilehlého hřbetu nebo luxusně vzhlížející záchodky. Vynikající záležitost, tyhlecty Západní fjordy.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 24 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 25 >>