DEN 25, čtvrtek 11.7.         V HORÁCH, KDE NIKDE NIKDO

Hubeňour ve sprše   /   Vodopádný fjord   /   Přes plošinu Gláma   /   Big foss - little Peter   /   Lovci slunkozápadů

105 km, Ø 8,2 l/100 km

Začínal mi pětadvacátý den zájezdu, večer to bude týden, co jsem zcela sám. Postupně jsem si na míru vypěstoval status uživatele a pábitele, nikdy nikam nespěchám, pozdě vstávám a pozdě chodím spát, nezodpovědně se stravuju, často mám rozšířené zorničky nad něčím pro mě překrásným, byť je to jen kopec, voda a mraky. Naučil jsem se vypínat mobil, moje číslo je nedostupné a všechna ostatní čísla jsou nedostupná pro mě. Jedinou výjimku jsem činil vždycky ráno, to kdyby náhodou bylo něco vážného v rodině. Dnes bude vážného to, že mí nejbližší finalizují přípravy na Kanárské ostrovy, což je takový můj malý islandský odpustek.

Opět jsem vstával nekřesťansky pozdě, až po poledni ve 12:43, čímž jsem definitivně stanovil rekord zájezdu. Frantíci s karavanem už byli pryč, ale na piknik sem nakrátko dorazila čtveřice seniorů, která se zájmem sledovala rozborku mého obydlí. Protože kemp stál hned vedle bazénu (provozovatelé bazénů na Západních fjordech často mívají pod správou i kempy), skočil jsem si vedle na celkovou očistu – po 2,5 dnech to bylo třeba. A paráda – všechno zánovní, čisté, voňavé. Já ve sprchách zcela sám, nikde nikdo. I do sousední rozpálené sauny bych si mohl skočit, ale zalekl jsem se, že bych si to užíval až moc. Při utírání osuškou jsem se zahlédl ve vysokém zrcadle a nevěřil očím – ten štíhlý chlapík s plochým bříškem, to že jsem já? Kde je můj břich? Se zalíbením jsem se zhlížel a uznale pokyvoval hlavou. I když mám na zájezdu velmi nepravidelnou správu života (především poté, co odjeli parťáci) a hodně kilojoulů přijímám z piv a šnapsů, ten neustálý pohyb a pěší výpady jsou přece jen znát. Dokochal jsem se a šel si dát vydatnou snídani s obědem.  

Hodně jsem váhal nad další cestou. V průvodci jsem se dočetl o bývalé zemědělské usedlosti, která kdysi patřila excentrickému umělci Samúelu Jónssonovi, a u které lze stále obdivovat naivní sochy lidí, koní i felujícího lachtana. Potíž byla v tom, že farma ležela odříznutá na břehu fjordu 26 kilometrů na severozápad, a cesta po rozbité slepé cestě tam a zpět by jistě zabrala dvě hodiny času, s prohlídkou tři. Vyměkl jsem a zvolil jihovýchodní cestu objíždějící fjordy směrem na sever. Ovšem později, když jsem z farmy viděl fotky na webu, hořce jsem zalitoval. Jo kdybych už tenkrát věděl o tom rozkošnickém lachtanovi… Hned několik kilometrů za Bíldudalurem jsem míjel letiště, které představuje asi dva kilometry dlouhá dráha vytvořená na náspu na kraji fjordu a malý odbavovací domek. Spojení vzduchem z hlavního města se Západními fjordy je snadné a čím dál oblíbenější, tím spíš, že cesta letadlem stojí skoro stejně jako autobus.        

Během odpoledne mě čekalo objetí šesti malých fjordů, na něž se na svém konci třepí ten velký Arnarfjörður. Delší zastávku jsem si dopřál hned v ohbí prvního malého fjordu, Fossfjörðuru, kousek od farmy Foss. Už zdálky mě totiž zaujala soustava vodopádů, které na sebe cik cak na velké vzdálenosti navazují minimálně v deseti výškových stupních. Foss je islandsky vodopád, takže jméno tohoto fjordu se dá přeložit jako „vodopádný fjord“. Vytýčil jsem si, že půjdu nahoru podél vodopádné řeky až tam, kam to zvládnu. Asi po jedné hodině a čtyřech středně velkých vodopádech jsem začal mít pocit, že cesta dál už je příliš nekomfortní a že už je moc hodin. Při návratu mě v dáli zaujalo hejno krákajících rybáků, jež kousek od farmy hrozivě kroužili kolem jakéhosi nešťastníka v příkopu. Byl to zřejmě někdo místní a jakoby opravoval plot. Fascinující divadlo, a když chlápek nastoupil do auta a odjel, pochopil jsem, že přežil. Zajel jsem si pak na to místo, kde evidentně rybáci měli svá vejce a věru – z auta jsem nevylezl. Nejsem místní farmář a nemám čepici jako on. Ale i ornitologické pozorování z bezpečí mého vozu stálo za to.     

A pak to šlo ráz na ráz, fjordík na fjordík. Jeden, druhý, třetí, hlinitá silnička kroutivě kopírující břeh a nikde žádná auta. Cesta se pak zvedla nahoru a umožnila mi velkorysé výhledy přímo po středové ose velkého Arnarfjörðuru. V horách bylo o poznání nevlídněji a chladněji, teplota spadla k pěti stupňům a s tradičním větrem jsem se dotýkal pocitového mrazu. Fotil jsem zbytky sněhových polí, z nich tekoucí potůčky a kýčovitě zelinkavou trávu deroucí se zpoza hlíny a kamení. Neustále jsem zastavoval a tu syrovou nehostinnost nasával na teplejší časy. Nikde nikdo, pusto prázdno. Potom jakoby zničehonic přišla křižovatka tvaru T, tak tady ve vysokých a pustých kopcích bych ji nečekal. Silnička č.63 zde končila a napojovala se na č. 60. Pohled do mapy a hele – kdybych se vydal doprava, za chvíli jsem ve Flókalunduru, tedy v místě, kde jsem spal před třemi dny. To tedy znamenalo, že právě kompletně končím ten jižní velký trojzubec zvaný „Jihozápadní poloostrov“. A dávám se doleva, na sever, vstříc dalším poloostrovům, které se označují jako „Centrální Západní fjordy“. 

Silnice č. 60 asi patnáct kilometrů vedla po okraji náhorní plošiny Gláma. Ta je tvořená rozlehlou drsnou tundrou s mnoha bažinami a jezery, jde o jedno z nejpustějších míst v zemi. Vpravo jsem tedy míjel zbytky sněhu, jezírka a močály, vlevo se tu a tam vylouply pohledy na fjordy. K jednomu z nich, k Dynjandisvoguru, pak silnice v serpentinách začala klesat. V dáli hele, támhle slušnej vodopád, zajedu k němu. Napřed se mi zdál normální, ale jak se tak blížím, byl větší a větší až jsem pochopil, že je to skutečný gigant! Tak tenhle vodopád Dynjandi (někdy zvaný i Fjalfoss) mě přistihl nepřipraveného, vůbec jsem si nenaštudoval, že tu něco takového je. Přitom je považován, a teď už i mnou, za jeden z nejkrásnějších na celém Islandu – je složen z šesti menších a jedné velké vodní kaskády, výsledný výškový rozdíl je přes 100 metrů. Hlavní část vodopádu je svým lichoběžníkovým, rozšiřujícím se tvarem a divokou silou vody ohromující. 

A jak tak s polootevřenou hubou stoupám vzhůru, najednou vidím známou tvář. Vteřinku mi trvala identifikace, ale už to bylo jasné, to je přece nebludný Holanďan, cyklista Peter! Vítali jsme se radostně jak staří známí. Jak je to dlouho, co jsme se potkali? No jo, tři a půl dne dozadu, ještě před vjezdem na Západní fjordy. Peter tu dnes v divé přírodě stanuje, prý se myje raději ve studených potocích než v teploučkých sprchách. Já se přiznal k preferenci těch sprch a Peter mi ukázal nahoru, že tady mám jednu luxusní, nač jezdit pryč. Před dunící masou vody mi Peter na požádání zapózoval, vysvětlil jsem mu, že při focení vodopádu je lepší, když tam pro porovnání stojí i člověk… „Big foss, little Peter!“ Vodopád byl neskutečný, taky cesta a postávání kolem těch nižších kaskád měla svoje kouzlo i závraťový adrenalin. Dole jsem dal Peterovi ochutnat svých dvou islandských šnapsů – on prý alkohol nepije, takže to pro něj byla novinka. V souboji Brennivín versus Fjallagrasa zvítězil u Petera (jakožto u všech) ten prvně jmenovaný. Loučili jsme se stejně, jako i přivítali – srdečně, Peter byl rovněž takový vlk samotář. Oba jsme však tušili, že do třetice se setkání těžko podaří. Good luck!

Bylo půl jedenácté, slunce kdesi za horama klesalo níž a níž, stmívalo se a ochlazovalo. Úzká silnička č.60 dokončovala objetí pátého a šestého fjordíkového výběžku centrálního Arnarfjörðuru, až nyní jsem se ocitl na jeho severním břehu. Před půl hodinou zblízka obdivovaný vodopád Dynjandi se zjevil zdálky přes několik kilometrů vody. I odsud byla sice patrná jeho gigantická majestátnost, ovšem s pohledem vysoko a daleko nad jeho horní hranu jsem si uvědomil, jak je jen malou součástí ohromné krajiny. Nádhera. Poté jsem volant stočil prudce doprava a tím zcela změnil prostředí – silnice zamířila nahoru do průsmyku napříč fiknout nejjižnější poloostrov Centrálních Západních fjordů. Cesta se klikatila až do poloh s teplotami těsně nad nulou a pohledy zpět k Arnarfjörðuru se zdály předpůlnočně temné a smutné.

Jenže stačilo přehoupnout se přes vrchlík a přišlo – jak na Islandu tak často – překvapení. Na druhé straně se vyrýsovala díra do dalšího fjordu, Dýrafjörðuru, a nad ním tvarem téměř stolová hora s magickým západem slunce: povedl se totiž ten kousek, že mezi spodním vodorovným okrajem mračen a horním taktéž skoro vodorovným okrajem hory vznikla uzounká skulina, v níž byl natěsnán segment ohnivé koule. Světlo z předpůlnočního slunce se rozlévalo vůkol do každé volné plochy, kam jej mračna a hora pustily, i do vod fjordu. Byl jsem z toho jako u vytržení a až posléze si všiml, že kousek pode mnou hlídkují „lovci slunkozápadů“ se svými mohutnými stativy i objektivy. Ti jsou tady evidentně na cíleném lovu, já jen jako nahodilý host, co právě jede kolem. Mraky pomaloučku klesaly níž, stejně tak slunce. Čím užší štěrbina, tím soustředěnější a ostřejší záře, až i poslední zbyteček žhavého kotouče zmizel a podívaná skončila. Ve stoje jsem nadšeně aplaudoval, ale pak se vrátil do reality – až teď mi došlo, jak ohromná je tady nahoře zima. Takže hupky do vozu a střemhlav k fjordu.

Dole mě uvítalo už setmělé městečko Þingeyri. Setmělé především z velké oblačnosti, aby taky ne, když začalo pršet. Optimální podmínky pro vyhledání kempu a vztyčení stanu. Opět jako včera: kemp toliko s jedním sousedem (už evidentně spícím), stan bez auta, značka Husky jako já – že by snad pěšáci Češi? Uvidíme ráno, už jsem dlouho „live“ neprohodil české slovíčko.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 25 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 26 >>