DEN 21, neděle 7.7.         JEŠTĚ JEDEN TRANSITNÍ DEN

Stop velrybářství   /   Zase prší   /   Kanón, maják, cementárna   /   Další rána bolestínkovi   /   Kemp u tlustých holek   

198 km, Ø 6,8 l/100 km

Ráno jsem v mapě podrobně zanalyzoval včerejší etapu, výčet silnic byl opravdu bohatý – posuďte sami: F224, F208, 26, 32, 30, 31, 35, 350, 360, 36, 48, 47. Což bylo dáno tím, že jsem se nejkratší (jistě ne nejrychlejší) cestou dostával z hluboce vnitrozemského Landmannalaugaru co nejblíže Západním fjordům. A systémem cik-cak (ze severozápadu na jihozápad a tak pořád dál) jsem najel do té doby islandsky nejdelších 281 kilometrů. Však to zapadalo do oslav 200.000 najetých honda-kilometrů. Dnes už to tak mačkat nebudu, Fjordům se přiblížím jen někam před vstupní bránu a dotáhnu to až zítra.

Včerejší podvečerní slunce po dvou dnech deště bylo jen epizodkou, dnešek byl už od rána opět doprovázen srážkami. Pokračoval jsem v objíždění Hvalfjörðuru, což se přitom vůbec nemusí – kdo spěchá nebo není romantik, ušetří si až 80 kilometrů (což je celé objetí fjordu) využitím 5,6 km dlouhého podmořského tunelu. Ale já jsem ani nespěchal, ani nebyl aromantik, a navíc bych si včera neužil nejvyššího vodopádu a právě nyní bych nestanul v muzeu „protestu proti velrybářství“. To není žádné klasické muzeum, ale expozice, a jde o součást benzinky Olís ve Fertikkiskáli. Nedaleko odsud ještě nedávno fungovala největší islandská velrybářská stanice. Tam v roce 1989 odpůrci velrybářství potopili nějaké čluny a poničili továrnu, aby přiměly vládu akceptovat mezinárodní moratorium na lov velryb. Expozice na fotkách a ve filmech poukazuje na hrůznost lovu a zpracování masa. Po prohlídce jsem si dal na opačné straně pumpy kávu a koláč, žádné maso.

Téma velrybářství – zda lovit či nelovit, a když lovit, jak moc lovit – je na Islandu po desítky let velmi citlivé a ožehavé. Island má dlouhodobě tendence mezinárodní úmluvy porušovat či obcházet, a je mu to víceméně tolerováno. V posledních letech s rozvojem turismu Islanďané pochopili, že z tzv. „whale watchingu“ (což jsou lodní výpravy s pozorováním a focením velryb) může být větší business než z klasického velrybářství. Ale i přesto se svého tradičního, po staletí osvědčeného způsobu obživy, nechtějí vzdát, a tak se každou chvíli v médiích objeví nová zpráva o velrybí nelidskosti islandských velrybářů. Viz například článek z idnesu 20.8.2013 „Island: turisty vozí na velryby, přitom kytovce loví na maso“, podle kterého mají lovci v plánu v roce 2013 ulovit 180 velryb, co je největší číslo v posledních dvaceti letech. O tomto tématu jsem v různých zdrojích přečetl leccos, ale zcela jasný názor na to nemám – byť samozřejmě něco ve mě podvědomě říká „Stop velrybářům!“.

Od masovna k duchovnu, ve vesničce Saurbær jsem se chtěl podívat do kostelíka, ale jako už několikrát jsem v tomto měl smůlu, dneska mi to do toho vlezly křtiny... Silnice č. 47 se odpoutala od fjordu a poté jako vedlejší skončila na Ring Road č.1. Co teď? Doprava na sever je to dle plánu, doleva na jih bych si trošku zajel tam a zpět – ale vyhodnotil jsem, že město Akranes bude stát za to, v průvodci moc hezky píší o jeho starých dřevěných domcích. Se  6,5 tisíci obyvateli se jedná (opět: bez reykjavické aglomerace) o čtvrté největší město v zemi. Na jeho okraji stál supermarket Bónus, konečně jsem si něco nakoupil. Kolem cementárny jsem se dostal do staré čtvrti, ale upřímně – zas úplně na zadek jsem z těch dřevěných domů nepadl. To více mě zaujaly loď s kanónem, maják či továrna na zpracování ryb (on ten zápach ani nemohl nezaujmout.). Stále drobně pršelo, ale i tak jsem po městečku nějaké metry nachodil, z auta se blbě fotí. Při jednom takovém odskoku z vozu jsem si všiml, že mi na pravé přední straně nesvítí hlavní žárovka. Aj aj, sám si to nevyměním, budu muset vyhledat nějaký servis. A do té doby se bát policie.

Vrátil jsem se zpět na silnici 1 a konečně nabral severní kurs. Začal jsem si pečlivě všímat protijedoucích aut, zda jim to svítí dobře. Prvních nějakých dvacet mě naštvalo, byly oukej. Ale pak jsem minul jednoho částečného nesvítivce, za chvíli dalšího, pak ještě, a to mě uklidnilo – asi to tady nebude zas takový přečin… Projel jsem Borgarnesem, kde už jsem taky byl, ale úplně z jiného směru (viz den 16). Těch míst, která jsem z různých stran dával dvakrát, se na zájezdu vyskytlo celkem dost – jednak kvůli složitosti Islandu, jednak kvůli mé nesystematické trase, kterou výrazně předurčila a ovlivnila trasa mých nedávných spolujezdců. Ale od teďka na dlouhých deset dní už zcela originálně, místy dosud neviděnými. Ještě několik posledních mil po Ring Road než zmizím do ztracených končin. Potěšila mě dvojice kráterů Grábrókargígar, další z těch sopek, které už těch zhruba 3000 let nečinně spí a exploze pro turistu žádná.

Rovinatou jedničku jsem opustil silnicí č. 60, jež se vinula kamsi do kopců. A tam nahoře jiný svět – žádná auta, žádní turisté, jen kopce, farmy, trávy a krávy. Právě u jedné z ohrad jsem zastavil s nutkáním jedno hovězí stádečko zachytit na fotografický pás. A pak se stalo něco divného a bolavého. Vystupuju a zadrženě zavírám dveře (protože když je zavřu prudce, vyskáčou mi na podlahu mince z různých zemí, co si vozím v jedné z dveřních kapsiček). V tom zadul mocný vichr, dveře mi vyrval z kontroly a prudce je přibouchl i s palcem pravé ruky. Určitě jsem řval do kurev, pod nehtem se vylila krev. Bolavé levé koleno a pravý kotník byly zapomenuty. Od tohoto okamžiku jsem si každou chvíli uvědomoval, k čemu všemu slouží pravý palec a kolik že má funkcí, které si člověk běžně ani neuvědomuje. Učil jsem se do činností více zapojovat ostatní prsty. (Skok v čase: bolest asi za týden odezněla. Sražená krev začala mizet po dvou měsících. Ovšem chudák nehet, ten sice odumřel, začal se časem hýbat, ale definitivně svůj mateřský palec opustil až 10. října, tj. po více jak čtvrtroce od události. Aspoň jsem tak na Island měl dlouho po ruce a na ruce zřetelnou památku.)

Cesta opět poklesla až k moři, dostal jsem se k fjordu Hvammsfjörður do městečka Búðardalur. Tento název se dá přeložit jako "Camp Valley", přirozeně právě tady jsem chtěl zakempovat. Ale když jsem v kempu viděl souvislé a stále se zvětšující louže, rozmyslel jsem si to. Zkoušet vodotěsnost stanu zespoda se mi nechtělo. Chvíli jsem seděl v autě a uvědomil si, že se nacházím v depresi. Prší, je kosa, mám hlad a žízeň, jde na mě spánek, palec v řiti a nějak mě to dnes už neba. Snažil jsem se rozptýlit pohledy na lidi vcházející do marketu a zase vycházející ven, ale kupodivu to nepomohlo. Tak raději dál, fjord skončil, další značka kempu směřovala na odbočku doleva. Za dva tři kilometry se z šedi krajiny i nálady vynořila oáza – Laugar. Božský koutek, konec silnice a jakoby i konec světa, dál už jen hory. Velmi lákavá plocha pro stanování, tráva hustá a vysoká, tady to bude jako v bavlnce. Hned se mi tu hrozně zalíbilo a navíc ustal déšť. Deprese ta tam, radostně jsem postavil obydlí, odskočil si nahoru k vodopádku, procházel se po kempu a obhlížel sousedky – dvě mladé, ale nesmírně tlusté holky. Že bych zašel na besedu?      

Ale pak se opět spustil déšť, namísto do stanu tlusťošek jsem tedy zalezl do auta a už se mi nikam nechtělo. Porada se ovšem protáhla až do čtyř hodin. Pár vikingů, pár doušků islandské ohnivé vody, pár cédéček a euforické esemesky do CZ – tam je o dvě hodiny více a dostat od Tomíka esemesku o půl šestý ráno, to nemusí bejt špatný, jen ať viděj, jak si tady žiju. Právě mi končil třetí týden dovolené a byl jsem v laufu. I s tím palcem se dá žít.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 21 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 22 >>