DEN 22, pondělí 8.7.         ZÁPADNÍ FJORD JE DOBYT!

Ráno, a už odpoledne   /   Šlapající Holanďan   /   Vjezd do mé destinace   /   Dotknu se sněhu?   /   Od fjordu k fjordu  

180 km, Ø 7,5 l/100 km

Noční prodloužená se podepsala i pod čas ranního vstávání. Totiž nikoli ranního, ale odpoledního, bylo 12:29, čímž jsem stanovil aktuální vstávací rekord. Včera plný kemp už byl prázdný, jen vedle se dobalovaly tlustý holky. I když bylo pozdě, jako vždy jsem nijak nespěchal. V klidu jsem se uklidil, odnesl odpadky a až teď si všiml, že v rožečku jednoho z travnatých dvorců stojí ještě jeden stan. A koukám – před ním stojí chlap, hledí na mě a snad se i usmívá? Jak jsme tu úplně sami, přišlo mi blbé jeho zvláštní pohled ignorovat, tak jsem šel za ním. Byl to Peter, pětapadesátiletý Holanďan, co sám brázdí Island na kole. Omluvil jsem se mu za svou angličtinu, ale naštěstí na tom byl jen o něco lépe, takže jsme si vyhověli. Probrali jsme krátce své dosavadní cesty, Peter tu je teprve týden a z Reykjavíku míří na fjordy. Vzpomněli jsme také na nejlepší fotbalisty obou zemí a good bye – Peter se šel uložit k spánku, protože jel celou noc a teprve před chvílí dorazil. To je tady na Islandu úžasné: jak se nestačí setmět a je pořád světlo, každý si organizuje den, jak chce. Zvláště pak my sólisti. Apropo – kdo mohl tušit, že se s Peterem za tři dny se potkáme znovu.

Vyjížděl jsem ve dvě hodiny a po pár tempech stanul před branou do Západních fjordů. Při důkladném pohledu na mapu je evidentní, jak je tato část země odříznuta od „velkého“ Islandu – je s ním spojena jen šíjí úzkou zhruba 10 kilometrů. Stačil by jeden mohutný fik a Západní fjordy od Islandu odplavou na širý oceán. Vjezd na fjordy jsem poněkud ošulil a místo poctivého objetí Gilsfjörðuru jej silnicí č. 60 překonal po náspu – prostě část fjordu zasypali hlínou a kamením, a polili asfaltem. A je to tady! Probíhá dvaadvacátý den zájezdu a právě vjíždím na Západní fjordy, na vytýčenou cílovou destinaci. V městečku Króksfjarðarnes jsem zastavil u kiosku, kde sympatická paní prodávala benzín, ruční výrobky či drobné občerstvení, a podávala informace. Drobně jsem se občerstvil dvěma kávami a byl přitom zahrnut sadou mapek a rad, kde to stojí za to a kam až bych dneska mohl dojet.  A co počasí, ptám se. Paní se zasmušila a že nic moc, že kolem páté začne pršet a v dalších dnech se to nezlepší. Neměl jsem se ptát, nezvedlo mi to náladu.    

Čekalo mě jižní pobřeží Západních fjordů. O tom v průvodci Lonely Planet píší, že „je nejméně zajímavé a nedosahuje ani zdaleka krásy a divokosti, jíž se pyšní severnější a západnější části“. Aspoň jsem neměl velká a falešná očekávání. Pravda, úvodní fjordy nebyly prvoplánově uhrančivé, ale jejich objíždění mě nesmírně bavilo – mám rád taková místa, která se nehodí do zájezdových katalogů, kde i v jisté ošklivosti a nezajímavosti je skryta krása, kde není žádný provoz a kde vládne klid a romantika. Proto jsem tu. Fjordy na jižním pobřeží jsou dosti mělké a tak z vody vylézají mnohé útesy, bažinky a kupky, které mohou připomínat hnůj. Často jsem zastavoval a fotil i zdánlivě nezajímavé, občas jsem pohopsal po travinách a po skalinách. U Þorskafjörðuru skončil na nějaký čas asfalt a silnice se serpentinami vynesla na hřeben zkrátit si cestu k dalšímu fjordu. A během pár minut jiný svět, jiné traviny, jiná oblaka a především báječné rozhledy. A tak pořád dál, jeden fjord za druhým, cesta klikatící se tam a zpět. 

Na konci Kollafjörðuru jsem si uvědomil, že slunce protrhalo mraky a je docela hezky. Předpověď paní z kiosku naštěstí nevycházela, i když tady v těch krajích se počasí mění z hodiny na hodinu, fjord od fjordu. Zaparkoval jsem vůz a byl připraven udělat nějaký výšlap. Ve skalním masivu jsem si vytipoval zbytek sněhové návěje a že se zkusím vyškrábat až k ní. Dotknout se sněhu. Odsud zespoda to vypadalo relativně snadno – představil jsem si tam nahoře lidskou postavu (mě) a ty skály kolem tohoto človíčka (mě) nebyly zas tak masivní, to musím dát. Ale opět jsem skočil na špek. Kdo chodívá po horách, zná to. Zespoda se to vždycky jeví celkem lehce, ale realita bývá jiná. A i když se poučíš jednou, dvakrát, třikrát, stejně se na to dá skočit zas a znova. Škrábal jsem se vzhůru tři čtvrtě hodiny, a tam nahoře bylo všechno takové větší. Sklon, skály, balvany, i stékající voda. Kameny volně ložené mi od nohou odskakovaly do údolí, tušil jsem, že cesta dolů nebude lambáda. Ve skalní soutěsce jsem se cítil poněkud stísněně, výstup po suchých kamenech měnil se ve výstup po kamenech potočních. Vzdal jsem to. Sněhu se nedotknu, jsem srab a mobil opět zanechán v autě.      

Jak jsem předpokládal, sestup byl pro mě malinko obtížný, kamenitý povrch je zrádný a dolů se jde vždycky hůř. Zvlášť s pajdavýma nohama – kotník už sice odezníval, ale koleno bylo zánětlivě konstantní. Spíše než sestupovat jsem se snažil seskakovat, nebo přesněji „poskakovat drobnými seskoky“. Vždy s napětím, zda vyhlédnutý záchytný stup zůstane na svém místě, či se sesune a já s ním. Po půlhoďce jsem byl zpět u auta, ohlédl se nahoru a nevěřil tomu, že jsem to mohl nedat. Vždyť je to tak blízko, tak malinké, tak snadné. Kdepak, skály a hory lžou…Další pokračování silnice 60 se odpoutalo od fjordu a zamířilo opět do kopců. Z nebe k zemi se snášela oblaka, takže jsem byl brzo v nich a musel zapnout mlhovky, zde spíše oblakovky. Nahoře zastávka. Procházet se v mracích, nechat se prostoupit tou vlhkostí, zvláštním chladem a puchem,  a přitom malými průzory vidět dole kousky fjordu – to má grády! Narazil jsem tu i na proslulou oranžovou budku – to je jednoduché obydlí pro případ nouze, se základním vybavením pro přežití, zatím jsem se s ní na expedici ještě nesetkal.    

Cestou dolů jsem vyjel z mraků a přede mnou se rozprostřel uchvacující výhled. Opravdu jsem byl uchvácen, protože tohle mě překvapilo – vždyť v průvodci přece jasně psali, že jižní pobřeží je málo zajímavé, a vlastně se to dosud celkem vyplňovalo, ale tohle, to jsme opravdu nečekali. Přede mnou úzký poloostrov Svinanesfjall a na jeho obou stranách (přirozeně, když už poloostrov) fjordy, a protože jsem se nacházel celkem vysoko, v dáli byly vidět i další vysoké poloostrovní hřbety a další hluboké fjordy, no prostě nádhera. Samozřejmě jsem měl i štěstí, protože kdyby mračna i tady byla proklatě nízko jako tam, odkud přijíždím, viděl bych prd. Jakmile jsem se s uchvácením vyrovnal, klesl jsem níže. Silnice objížděla část Vattarfjörðuru, nad nímž se k obdivu tyčily strmé svahy, kouzelně zbarvené v klesajícím slunci.

Sjel jsem z asfaltu, úsek dalších asi 15 kilometrů byl terénní stezkou a staveništěm zároveň. Evidentně tu budovali novou silnici. Souběžně se starou cestou jsem míjel části nových náspů a nových zářezů, tu a tam postávaly obří stavební stroje a náklaďáky. Jako někdejší student stavebního inženýrství se zaměřením na dopravní stavby (1986-91, v oboru poté jen pár měsíců) jsem však trasování nové cesty nepochopil. Ty nově budované úseky byly tak od sebe vzdálené (směrově i výškově), že nebylo jasné, kdy a jak to chtějí propojit v jeden kompaktní celek. V každém případě je zjevné, že sem chtějí dostat více turistů. Škoda. Rozbitá cesta má své romantické koule a málokdo po ní chce jezdit… Staveniště nestaveniště, výhledy stále báječné. Na jihu se více a více odhaloval dlouhý zasněžený pás hor na poloostrově Snæfellsnes. Ty jo, tam jsem sice před týdnem byl, ale že je tam až tolik sněhu, to se fakt dá vidět jen z odstupu, v tomto případě z odstupu asi 70 kilometrů.

Už osm hodin jsem se pohyboval mimo civilizaci, viděl jen několik farem (to už dávno) a stavebních buněk (nedávno). Na mapě jsem si spočetl, že jsem objel celkem 13 fjordů, to kdybych je měl všechny vyjmenovat… Zmíním se tedy ještě o tom dnes posledním, Vatnsfjörðuru. Na jeho březích byla konečná, těsně před půlnocí jsem vjížděl do osady Flókalundur. Tam stojí stejnojmenný hotel a k němu přiléhající kemp, kde už většina obyvatel měla očička na zámeček. Hold pozdě vyjíždím, pozdě přijíždím. Takto jsem měl sprchy opět sám pro sebe. A nevím, co to do mě (kromě obligátních vikingů) vjelo, ale poprvé a naposled na zájezdu jsem se oholil. Pak další skvělá samoporada. Přirozeně s fantastickým výhledem na fjord, na Západních fjordech se ostatně nic jiného ani neočekává.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 22 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 23 >>