DEN 20, sobota 6.7.         NOČNÍ BOJOVKA U VODOPÁDU

Fotky ryolitů nebudou   /   Definitivně na západ   /   Honda = 200 tisíc   /   Glymur je nejvyšší   /   Sprcha s vůní síry

282 km, Ø 7,5 l/100 km

V autě se nespí špatně, ale musíš si najít dvě tři správné polohy a ty průběžně střídat. Je tam rozhodně o něco tepleji než ve stanu, romantika ovšem pokulhává. V rámci vědomých nočních změn poloh jsem vnímal neustálé šustění a bubnování kapek. Ráno se vzbudím a hele, kapky neslyšet. Ani nevidět, měl jsem totálně zamžená skla, však mi včera promokl nejeden svršek. Vyštrachal jsem se ven a na nebi to nevypadlo špatně. Propadl jsem mírnému optimismu a znovu šel přes řeku navštívit kemp. Už na těch pár stech metrech se opět rychle zatáhlo a rozpršelo. Ukryl jsem se do sociálního zázemí, které tady zároveň neformálně slouží jako společenská místnost. Zázemí je asi 15 metrů dlouhé a po obou stranách se střídají záchody a sprchy, piktogramy mužů i žen – kóje uzavřené jen krátkými dveřmi, vše dohromady sdílené jedním ovzduším. Velmi netradiční a velmi nesoukromé. Uprostřed mezi umyvadly postávala spousta lidí, kteří se svraštělými čely sušili promočené oblečky a čekali, jakže se to venku vyvrbí. Ze směsice různých jazyků se výrazně ozývala i čeština.

Češi totiž tenhle kemp milují. Je to místo, ze kterého směrem na jih začíná pásmo překrásně zbarvených obsidiánových a ryolitových hor – Landmannalaugar se jmenuje nejen tábořiště, nazývá se tak celá oblast. Už v Česku jsem na různých prezentacích viděl spoustu fotek, své obrázky mi ukazoval i Vláďa s Pavlínou, a ty barvy jsou tak fantastické, že se nedají popsat slovy a člověk je chce vidět na vlastní oči. Trase odsud na jih do Thorsmörku se říká Laugavegur (stejně jako bulvár předevčírem v Reykjavíku), je 55 kilometrů dlouhá a je považována za jeden z nejkrásnějších treků světa. Dá se přejít za tři čtyři dny, s prodloužením až k silnici 1 trošku déle, a cesta mezi těmi kouzelnými barvami je navíc zpříjemněna brody a termálními jezírky. Však mi o tom nedávní spolucestovatelé něco navyprávěli. A já chtěl ochutnat aspoň kousek z té krásy, aspoň na pár hodin vyrazit si do hor a zaplnit svůj fotoaparát i smysly nesmírným potěšením… Jenže místo toho tady stojím u hajzlíků s ostatními nešťastníky a čekám. 

Byla zima, 5 stupňů, ale s větrem pocitově pod nulou – což by nevadilo, pokud by necedilo. Za chvíli na chvíli pršet přestalo. Pak zase začalo. Přestalo a začalo. Nebe se měnilo hrozně rychle a nečekaně, bez jakékoli zákonitosti a možnosti prognózy. Řekl jsem si, že dvanáctá rozhodne. Nahoru do hor nikdo nevyrážel, v takové slotě by to bylo bláznovství. Dvanáctá odbila a já to vzdal. Po Lakagígaru se mi hold hatí i druhý skvost, Landmannalaugar. Trošku pecháček? Ale vždyť jsem včera tušil, že to tak může dopadnout, ovšem zkusit jsem to musel – a zaplaťpánbůh aspoň za tu krátkou chvíli, kdy se včera pozdě večer vykouzlilo polojasno... Vydal jsem se tedy zpět po F224. Sotva jsem po dvou kilometrech dorazil na křižovatku s F208, mraky se protrhaly a dokonce na kousek vysvitlo slunce. V tu chvíli kolem projížděl houf jezdců na koních a ztráceje se v dáli na pozadí duhových kopců potěšil mou romantickou duši. Bryskně jsem to obrátil, ale sotva dojel k brodu, obloha už zase hrozivě ztmavla a padala další dávka deště. Ne, nebudu nerozhodný jako včera, jedu už definitivně směr Západní fjordy, cestovatel hold nemůže mít všecko.       

Cestou jsem potkal spousty aut a pět šest poloterénních autobusů – chápu, je sobota, ale copa tam všichni budete dělat? Však uvidíte. Na terénní cestě už jsem se moc nezdržoval, záhy vjel na silnici 26 zase na asfalt a pak, přesně ve 13:40, nadešla ta chvíle: na počítadle ujetých kilometrů naskočilo číslo 200.000. Tím se tedy naplnilo to, proč jsem vůbec na Island jel – byl to dárek hondě k jejím dvěstětisícinám. Dojatě jsem zastavil, vylezl, rozštěrchal šampaňské a oslavence zavalil mohutným proudem bublinek. Přesněji: zastavil jsem až na metě 200.001, neboť předtím se na mě v nepřehledných úsecích zezadu tlačila dvě auta. A to šampaňské, to mě sice opravdu napadlo, ale příliš pozdě, už nebylo kde jej sehnat. Aspoň jsem hondičce poděkoval za věrné služby a spolehlivost, a zpátky do práce, jedeme dál.

Další silnice následovaly po sobě v divném pořadí – čísla 32, 30 a 31. To už jsem byl dávno mimo hory a pustiny, všude zemědělská krajina. Jednu z mála zastávek jsem dal ve vesničce Skálholt, kde kdysi stála údajně skvostná katedrála a sídlilo biskupství. Po zemětřesení 1783 byla katedrála zničena, biskupství se odstěhovalo a postavili tu menší, náhradní kostel. Ten je ovšem na dnešní poměry taky mohutný, nicméně mohl jsem ho obdivovat jen zvenčí, uvnitř probíhala jakási soukromá slavnost. Ze severozápadní jedenatřicítky jsem najel na jihozápadní cestu č. 35 – to je jižní asfaltová část trasy, po které jsme před osmi dny jeli opačným směrem a od Gulfossu překonali vnitrozemí až na sever. Tady ta jižní část byla hodně frekventovaná, auta fjum, fjuum, fjum. Zaujala mě sopka Kerið, jejíž kráter – už 3 tisíce let nečinný – nadchával barevným provedením s mnoha odstíny červených a hnědých vyvřelin. Nasbíral jsem si lávové kameny různých barev a přemýšlel, jak by to tu vypadalo, kdyby to takhle udělal za ty 3 tisíce let každý návštěvník. Opět jsem si pohněval skřítky…

Po silnici 35 jsem se přiblížil skoro až ke včerejšímu Selfossu, ale před ním prudce uhnul na hodně vedlejší silnici 350, která z jihozápadu objíždí jezero Þingvallavatn. To je s rozlohou 83 km² největším jezerem na Islandu, dosahuje hloubky až solidních 114 metrů, na druhé straně leží onen starodávný Þingvellir (viz den 17). Vlevo jsem krátce zastavil u geotermální elektrárny Nesjavellir, z jejichž vrtů hlubokých až 2 kilometry je čerpána voda s teplotou 380°C! (Kurňa, jak to, že se voda s teplotou 380°C nevypaří?) Voda se žene přes několik obřích turbín a vzniklá elektřina putuje do 25 km vzdáleného hlavního města. A s ní i samotná horká voda, nádherně páchnoucí po síře… I dále jsem jel cik cak, až mě zážitková nezpevněná silnice 48 přivedla na břehy Hvalfjörðuru. To už konečně přestalo pršet, takže jsem častěji zastavoval a doháněl fotografický deficit. Třeba hrátky s hejnem bílých balíků slámy stály za to.

Na konci fjordu vedla z hlavní silnice 47 odbočka k nejvyššímu islandskému vodopádu, Glymuru. Na ten jsem se těšil. Sice bylo už devět hodin, ale až teď si užívám slunce. Malinko se projdu, vodopád nafotím a už budu hledat kemp. Jel jsem až kam se dalo, pak už parkovišťátko, plotek s brankou, za ní cedule „Glymur“ a šipka rovně. Na pěšinu jsem se vydal s tím, že si jen tak – jako už stokrát – odskakuju z auta. Ale v tom mi došlo: sakra, když nejvyšší vodopád, tak to by měl bejt slyšet pořádnej hukot, ne? A tady ticho. Co to znamená? Pohledem do dáli jsem začal skenovat, kde ten nejvyšší vodopád může být. Až teď mi, naivovi, došlo, že odskočení z auta se může pořádně protáhnout. Ovšem bylo hezky, do soumraku daleko a krajina přede mnou se rýsovala až příliš sympaticky. Jdu dál, vrátit se můžu vždycky!

Po pár desítkách minut už jsem tušil, že Glymur se ukrývá támhle mírně vlevo v rýsujícím se kaňonu. Tím směrem jsem se tedy zvolna stáčel, předtím vyšlapaná cestička se ztrácela a znovu nacházela, ovšem když nastaly dvoumetrové křoviny, cesta zmizela úplně. Teď už to bylo na intuici. Mnou zvolená pěšina se změnila v potůček, ale protože všude kolem rostlo husté mlází, nebylo kam uhnout a širokým krokem jsem šel potůčkem. Až když potůček změnil se v potok, raději jsem to vzdal a pár desítek metrů sestoupil zpět vyhledat jinou trasu. Sklon se stával příkřejším, do cesty ke zdolání mi vstoupilo několik skalnatých hrbů s volně loženými záludnými kameny, musel jsem zvýšit obezřetnost. Jak jsem stoupal výš a výš, zpětné pohledy na fjord se stávaly atraktivnějšími. Po skalách přišly bažinky, pak zase skála a po více než hodině jsem se dostal až nahoru.

Výšku Glymuru uvádějí 198 metrů, což z něj činí nejvyšší islandský vodopád. Ale je to takové prvenství s rozpaky – vodopád je jednak kaskádovitý, takže těch skoro dvě stě metrů je seskládáno z iks částí, jednak je skoro celý schován v úzkém krátkém kaňonu a tedy ho z boků není možné vidět celý. Snad dostat se k němu z druhé strany nebo zespoda, což je ale podle průvodce počin dosti nebezpečný. Ovšem i tak jsem byl fascinován. Stojím nad nejvyšším vodopádem na Islandu a hledím dolů do kaňonu, kde za hranou pouze tuším mizející proud vody. Nerad bych tady zbytečně uklouzl. Mobil jsem nechal ve voze, ani příteli chvátej es ó es bych si nezavolal, byť bych se zřítil pouze do předpokoje toho hlavního padáku… K mystičnosti chvíle přispěl i rychlý soumrak, bylo už půl jedenácté. Z představy sestupu a zvyšující se tmy jsem malinko znervózněl, taková ta zdravá, obranná nervozita. A že to pak byl celkem adrenalin. Několik drobných skluzů a pádů, všechny naštěstí a se štěstím včas korigované a zastavené. Blátíčko na gatích a na bundě nevadí.

Moje odskočení z auta trvalo 3 hodiny, od 21 do 24, nazval jsem to předpůlnoční bojovkou. Tříhodinový výstup a sestup plný drobných dobrodružství. Usmíval jsem se nad tím, jak jsem byl nepřipraven, jak jsem si naivně myslel, že je to jedna z těch klasičtějších turistických atrakcí typu „zaparkuj, popojdi, vyfoť, odjeď“. Zde to popojití mělo tam a zpět asi šest kilometrů, ale nešlo samozřejmě ani tak o vzdálenost jako o nejednoduchost trasy. S vyplavenými endorfiny jsem vykazoval známky velkého nadšení, právě jsem si vyrobil jeden z největších zážitků islandské mise. A kotník, můj před třemi dny zraněný kotník, to vydržel. Ale teď už opravdu rychle zabivakovat. To se podařilo někde v půli severního břehu Hvalfjörðuru, na místě zvaném Hlaðir. Což mi připomnělo, že jsem (zase) vlastně celý den nic nejedl… V kempu jsem byl jediným stanařem, jakýsi noční život se rýsoval v hlavní budově. K ní jsem si před spaním skočil do sprchy – byla venkovní a voda z ní tekoucí nádherně smrděla po síře.   

Prohlédněte si  FOTO - DEN 20 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 21 >>