DEN 19, pátek 5.7.         BĚSNĚNÍ DUHOVÝCH HOR

Polibky a plzně   /   Vrásky mezi šňůrami deště   /   V hlavě cvak, směr Landmannalaugar   /   Nečas i kousek času

248 km, Ø 8,4 l/100 km

Zatímco uplynulých 14 dní (tj. skoro od začátku pobytu) jsem měl na počasí víceméně štěstí a mnoho dešťů mě nezchvátilo, dnes se to mělo tak trošku obrátit… To páteční ráno ovšem ještě bylo provázené sluncem. Pak se jen maličko zakabonilo a přišla nevýznamná přeháňka, mohl jsem si dovolit ještě jednu procházku reykjavickým předměstím. To už jsem si hbitě esemeskoval s Džordžínem, jako ostatně už vícekrát na zájezdu, ale zatím vždycky jsme od sebe byli příliš daleko – aktuálně však velmi blízko, setkání se stalo nevyhnutelným! Džordžíno (dále také „Dží“) se svým busem prý stojí u Harpy, tak vida, tam já to dobře znám. Cestou jsem ještě přizastavil na nábřeží u moderního pojetí vikinské lodi, která jako by byla sestavena ze segmentů kovové velrybí kostry. Co na to ochránci kovových zvířat?

Ďáblův bus jsem našel snadno, stál mimo všechny busy, na místě, kde se neplatí (a kde se snad ani nesmí stát) – typickej Čech. Radostná objetí, polibky, dvakrát vychlazená plechovka Plzně. Pozval jsem Džího do své hondy, kde jsem mu dal na oplátku ochutnat dva vzorky islandských schnappsů a pochlubil se na mapě svou dosavadní trasou křížem křážem. Dží to měl trošku jednodušší, a tím pádem v mých očích těžší – musel jezdit jen tudy, kudy mu cestovka nakázala a kudy si klienti zaplatili. Ale i tak těch míst, jak se ukázalo, už taky projel požehnaně. A prý na Landmannalaugaru potkal Pardubáky! Jo jo, potkáváme se tady často. Protože Dží kupodivu ještě nebyl v Harpě, vytáhl jsem ho tam na kávu. Probrali jsme to ještě horem spodem a mě už začala honit toulavá. Kdepak Džordži, žádnej oběd, já tu nejsem pracovně jako ty, já už musím dál, mě dnes ještě čeká hafo kilometrů. Rozloučili jsme se s tím, že na Islandu už se těžko potkáme, já už budu směřovat na úplný severozápad, kam cestovka nesměřuje. Pišme si, ale příště se obejmeme se až někdy v CZ.

Mezitím se pořádně rozpršelo. Já jsem sice měl onu toulavou a v Reykjavíku už mě to po téměř 48 hodinách pálilo, ale pořád jsem nevěděl kudy a kam. Hrál jsem si hned se třemi možnostmi. Za Á: poloostrov Reykjanes. To bych částečně okopíroval včerejší trasu do Keflavíku, ale co, to by bylo rychlé a pak po jihu už se pocourat. Za Bé: Landmannalaugar. To je sice v rámci směřování na Západní fjordy úplně mimo, ale opravdu bych chtěl přijít o možnost vidět „Duhové hory“? A za Cé: Západní fjordy. Ano, nelelkovat, neztrácet čas a vyrazit už tam, kde jsem si už dávno vytýčil dlouhý vrchol své expedice. Pořád jsem zvažoval všechny tři možnosti, hodnotil pro a proti a byl zmatený. Všechny argumenty se vzájemně umocňovaly i vylučovaly, byl jsem v rozhodování ztracen, chyběl mi nějaký sou-hlas či proti-hlas, skoro už to vypadalo, že radši zůstanu v Reykjavíku a rozhodnu se až ráno. Ono přirozeně hrálo důležitou roli počasí. Chčije. Podle novin zítra má taky a to skoro všude. Déšť v Duhových horách by znamenal, že jsem tam jel vlastně zbytečně. Takže?

Nakonec jsem se tedy v bolestech a dešti rozhodl. Jedu na Landmannalaugar, což znamená dlouhou cestu na východ, těžkou cestu vnitrozemím. Kdybych byl býval na Islandu úplně sám, Landmannalaugar neboli Duhové hory bych do svého programu dávno zařadil, protože to je pro pěšího turistu TOP požehnaná islandská lokalita. Jenže já dobráček jsem to obětoval proto, že mí kolegové tudy trekovali hned na úvod svého pobytu, zatímco já brázdil Východní fjordy. Tak jo – podívám se tam též, ne sice několikadenním úplným přechodem, ale aspoň několikahodinovým výšlapem tam a zpět… Vladimír říkal, že z Reykjavíku do hor jeli autobusem šest hodin. Nu, pojďme na to, už jsou dvě, mám co dělat. Definitivně jsem opouštěl hlavní město, silný déšť se měnil v lijavec a na silnici si s plechovými krabičkami začal zlomyslně pohrávat prudký nárazový vítr. Nebyl jsem radosten, byl jsem sklíčen, a to nejen počasím.  

Po silnici č. 1 jsem asi za 40 km přijel do městečka Hveragerði. Vichrem jsem se nechal zanést k supermarketu Bónus a šel depresi potlačit drobným nákupem. V prodejně bylo příjemněji než v autě a tak jsem to tam záměrně zdržoval. Ve foyeru mě zaujala malá expozice zemětřesení, které tu proběhlo před několika lety, dokonce i s možností zažít tehdejší otřesy v simulační kabince. Ukázka kuchyně po ničivém živlu s věrohodně rozesetými střepy nádobí. Otřesy probíhaly i v mé hlavě – pohrával jsem si s ideou, že to otočím a přece jen pojedu na Západ. Přece sakra co v dešťové vichřici v horách? Ale ne, je to ještě daleko, ve vnitrozemí bude lepší počasí! V neutichající schíze jsem nasedl do auta a nechal se překvapit, zda při vjezdu na hlavní pustím levý či pravý blinkr. Vyhrál levý, pokračuju na východ. Za dalších 20 km přišel Sellfoss. Nepočítám-li města nalepená k Reykjavíku, tak s pouhými 6,2 tisíci obyvateli páté největší město v zemi. Právě tady má tryzna vyvrcholila. Jezdil jsem sem a tam a hledal kemp. Přespím tu, počkám, jak bude ráno, a rozhodnu se. Kemp jsem nenacházel a ptát jsem se nechtěl, protože jsem o tomto řešení nebyl přesvědčen. Ale jak bludná ovce jsem pořád jezdil. V hlavě temno. Chvíli jsem v dešti chodil pěšky, v informacích se znovu přesvědčil o nepříznivé předpovědi, šel jsem tady a pak šel tam. Byl jsem úplně mimo a stále čekal, až mě něco osvítí. Po hodině bezduchého bloumání jsem znovu nasedl.

Byl páteční podvečer, po páté hodině. Opatrně jsem pokračoval na východ, a to už (jak se později ukázalo) nezvratně. Z hlavní jedničky jsem záhy sjel na silnici č. 30 a pak na 32 směřující do vnitrozemí. Tady už jsem jednou projížděl, ovšem v protisměru, to když jsme jeli od Hekly. Třicetdvojka se proměnila na dvacetšestku, tudy už premiéra. Stále déšť, byť ne tak vydatný, stále silný vichr. Za motelem Hrauneyjar a benzinkou mě zaujala cedule, že příští pumpa následuje za 243 km. Krajina se stávala pustější a tmavší. Za jezerem Hrauneyjalón konec asfaltu, začíná nezpevněná cesta přes lávová pole s označením F208, na Landmannalaugar schází 40 km – to číslo je malé, ale v onom terénu šlo pak o pořádně zdlouhavou štreku. Jako přízrak na mě zapůsobila elektrárna Sigölduvirkjun, něco tak nehezkého jsem tady nečekal: betonová kostka, od ní příkop v tmavé skále, v něm voda převážně kalně hnědá s občasnou stopou ledovcové modré, přes příkop provizorní mostek. A všude samé obří stožáry a dráty. Nemohl jsem nezastavit, ale mohl jsem skoro nevystoupit – boční vítr byl tak silný, že z otevírání dveří se stala těžká přetlačovaná. Ani focení neprobíhalo právě v klidu, bál jsem se, že vichřice shodí některý z těch tlustých drátů nad hlavou – kolik set tisíc voltů tam asi číhá? Aby mi to tak ještě více pokazilo den.     

Cesta pokračovala víceméně po planinách, tedy až na jeden celkem náročný klesající úsek, kde jsem jel raději rychlostí hbitější chůze, abych spodkem o něco zbytečně nezadrhnul. Kolem postupně přibývaly kopce a zelenavé traviny různých odstínů. Protože jsem nesledoval, jak to z těch 40 kilometrů (ne)ubývá, setrvale jsem se divil, jak to že už tam nejsem. Ale furt nic, cesta se stáčela mezi další a další kopečky. Na zemi se objevovaly stále větší louže s hnědočervenou vodou. Ve 20:10 jsem přijel k rozcestníku – cesta F208 pokračuje doleva do mnohem těžšího vnitrozemí a dá se po ní dojet až na jižní část okružní Ring Road. A doprava vede dvoukilometrová odbočka F224. Ta pro normální auta končí brodem, už jen pár set metrů před kempem v Landmannalaugaru. Tady se ukáže who is who – řidiči s dobrými vozy či odvážní řidiči se přebrodí, my ostatní pokorně odstavíme vůz. Mezi odstavenými vozy byly i modely lepší než Honda CRV, takže v tomhle jsem měl jasno. Navíc brod při stálém dešti vykazoval jistě vyšší a bouřlivější hladinu, než bývá zvykem.    

Kromě vydatných srážek stále i vydatně foukalo, vystoupení z auta vyžadovalo na přetlačení dveří opravdu převelikou sílu. Už pěšky jsem „přebrodil“ po lávce a vichřicí se kymácel ke kempu. Co vidím – mnohé stany jsou větrem rvány, byť po obvodu četnými kameny zatíženy. Vidím záchranářská auta, mnozí se v horách dostali v psím počasí do problémů. Co ještě vidí mé oči šlehané větrem deštěm: vidí žlutou tatru, no to je přece Tatrabus Fandy! Tak vida – ráno jsem se viděl s Džordžínem (sic domluveně), a nynčkom se uvidím s dalším z lodní partičky, a to zcela nahodile. Vydal jsem se Fandu pozdravit. Protože za těch pět set pěších metrů jsem měl na pravé straně ksichtu omrzliny, rád jsem na chvíli přijal azyl v kabině. Fanda zrovna skicoval tatrabusí kuchyň na příští rok a říkal, že špatný – dnešní program jeho zájezdu byl zrušen, do hor se nedá, ani předpověď na zítra není příznivá, průběžně to hlásej rangeři. Nocleh venku je riskantní, mnozí zájezdníci proto uvažují, že noc stráví v tatrabusu na sedačkách či na zemi. Rozloučili jsme se a také já šel řešit noc.

V chatě podle očekávání beznadějně vyprodáno. A na stan to opravdu nebylo, vichr by mi ho vyrval z pařátů jen, co bych ho vyndal z pytlíku. Takže premiérová noc ve voze. Bylo sice jen devět, ale venku se nic dělat nedalo, tak jsem si připravil lůžkovou úpravu, mocně si lokl šnapsu a piva, zabalil se do spacáku a listoval průvodcem. Když v tom jakoby zničehonic přestalo pršet a nebe se dokonce vybarvilo do polooblačna! Zázrak?! Ty jo, vono se snad vyčasí a zítra bude krásně! Využil jsem toho a spěchal něco vyfotit. Najednou bylo hrozně fajn, i ten vítr zeslábl, procházel jsem se kempem a kochal se okolními kopci – konečně vidno, že ryolitovými. Jenže! Byla to pouze labutí píseň… V mžiku se zatáhlo, setmělo, spustil se liják a vichřice, obojí ještě větší než předtím. Zaskočen a zmáčen jsem přiběhl do auta. To, co probíhalo, jsem nazval dešťovou a větrnou bouří. Ovšem deprese z odpoledne byla pryč. Cítil jsem se fajn a z aktuálního počasí pociťoval jisté vzrušení a potěšení. Jakože tvrďák v divočině, takový poněkud masňáčtější Bear Grylls... To krátké bezdeští způsobilo, že jsem v kymácejícím se voze opět zadoufal, že zítra, zítra že mi vysvitne slunce s pozvánkou vzhůru do hor.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 19 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 20 >>