DEN 15, pondělí 1.7.         U CESTY DO STŘEDU ZEMĚ  

Brána do síně padlých   /   Prosím pukléřku islandskou   /   Sníh na silnici, musíme pěšky   /   Ty jo, zlaté písky!

143 km, Ø 7,4 l/100 km

Po třech polojasných nebo dokonce až jasných dnech jsme vstávali pod nepěkně zamračenou oblohu. Teplotně to vycházelo skoro nastejno, ale se sluncem bývá tak nějak veseleji. Ovšem naštěstí jen oblačno, žádný déšť… Protože Stykkishólmur leží na severním výběžku do moře, čekalo nás několik kilometrů zpět do vnitrozemí poloostrova Snæfellsnes. Hned zkraje jsme už ze včerejška měli vytipovánu horu Helgafell. I když jde pouze o 73 metrů nad mořem vysoký kopeček, v překladu zní velkolepě: „Posvátná hora“. V pohanských dobách ji první osadníci uctívali jako vstupní bránu do „Valhally“ – což je v severské mytologii síň padlých, kam každý po smrti musí vstoupit. Procházet se po bráně do síně padlých, to má svoje tajemno a respektno, zvlášť když je podivně zamračeno. Pod kopcem stál roztomilý kostelík s neméně roztomilým hřbitůvkem – hm, otázka je, zda hřbitov ze své podstaty může být roztomilý… Mezi náhrobky mě zaujala bílá kovová postel, což je takové neformální a podle mě i velmi sympatické zpodobnění věčného odpočinku. Vyhledávám vhodný fotografický záběr a říkám si, jako bych už to nedávno někde viděl – ó ano, to je ta postel z obalu knihy Jana Buriana „Sága o cestě na Island“! Tu jsem před odjezdem sjížděl, tak to je milá náhodička.        

Napojili jsme se zpět na silnici č.54, která už je dále na západ asfaltová, pryč je včerejší nezpevněná romantika. Jakoby zničehonic se vynořilo lávové pole Berserkjahraun. Už před čtyřmi tisíci lety se tu po velké ploše chaoticky rozesely z různých kousků spečené a poslepované různotvary, nyní decentně porostlé vrstvou mechu. Blbě se po tom dá chodit (na zlomení kotníku jak dělané), ale dobře se na to kouká. Následovaly tři fjordy – cestu přes první dva zkracují mosty, na břehu třetího leží městečko Grundarfjörður. To nás nijak neuhranulo, jen jsme jím projeli a pozornost věnovali spíše hoře Kirkjufell v pozadí. Hora leží na malém výběžku do moře, celý ho zaplňuje, je strmá ze všech stran a přitom z každé strany úplně jinak. Její krása, která už ze země je převeliká, vynikne ještě více z leteckých pohledů (jak jsem posléze zjistil na webu). Silnice pak kopírovala mořský břeh, až jsme přijeli k dalšímu městu, kde už jsme si delší zastávku dopřáli.        

Ólafsvík. Rybářské městečko s cca 1.000 obyvateli, které nás mělo zbavit alkoholového deficitu. Je totiž pondělí, odpoledne po dlouhém víkendu otevírají Vínbúðiny, oázy s alkoholem… (Znovu říkám – nebyli jsme žádní zpiťaři, ale večer při teplotách těsně nad nulou se to fakt hodí). Najít krám nebyl problém, vida – mají otevřeno od 14 do 18, teď je 13. Takže možnosti – buď teď hned vyjedeme do hor za vycházkou a budeme stíhat zavíračku v 18, nebo radši počkáme do 14, nakoupíme v klidu zásoby, a horskou zteč dáme teprve poté. Zvítězilo jistější řešení číslo dvě, to znamená, že máme hodinku času. Tak akorát na prohlídku městečka. Ólafsvík je nejstarším oficiálním centrem obchodu v zemi – právo obchodovat mu bylo uděleno v roce 1687. Vyplouvají odsud, stejně jako z řady jiných islandských měst, tzv. „whale watching trips“ aneb výpravy s pozorováním velryb. My jsme ovšem šli pozorovat časově méně náročné objekty – vodopád široce po skále rozprostřený do roztomilých čůrků (připomínal nevěstin závoj) a moderní kostel evidentně oslavující tvar trojúhelníku (tentokrát otevřeno).  

Jakmile se přiblížila 14. hodina, my se přiblížili Vínbúðinu a stali se jeho prvními zákazníky nového týdne. Kromě obligátních piv-Vikingů jsme se rozhodli i pro něco tvrdšího, zkusme konečně islandský schnaps! Pravda, na výběr moc nebylo, mezi zahraničními alkoholy jsme našli jediný tuzemský, značky Fjallagrasa, síly 38%. Zeptali jsme se paní prodavačky, zda je dobrý a ona upřímně a čistě odvětila, že by si ho nekoupila. Nedbali jsme jejího obchodnického nedoporučení a šli do něj. Pro jistotu jsem si hned před krámem lokl, abych se přesvědčil, zda je nás pálenka obsahující mj. lišejník „pukléřka islandská“ (cetraria islandica) hodna. Tož, nebyla to žádná chuťová hitparáda, někteří se snad i otřásli hnusem, ale jde o místní produkt, prostřednictvím kterého lépe porozumíme islandské krajině a duši.          

Protože jsme toho za poslední dny mnoho nenachodili, byli jsme připraveni na změnu. Tady nedaleko proslulé ledovcové sopky Snæfellsjökull se nějaký ten výstup vyloženě nabízel. Vozem jsme se vydali po horské silnici F570 s tím, že vyjedeme, kam až to půjde a dále pak pěšky. Cesta do hor přinášela velké potěšení – pro mě pro řidiče kvůli mnoha terénním manévrům, pro všechny kvůli scenériím vůkol. Vlevo vpravo kopce a kopečky různých tvarů, s rozličnými povrchy a rozmanitými barvami, vpředu se až trošku zlověstně z mraků nořily zasněžené svahy hlavního hřbetu. Při ohlédnutí dozadu se zase naskýtal stále velkolepější výhled na moře. Odstavit auto jsme ovšem museli dříve, než jsme čekali, silnice byla pokrytá souvislou a evidentně mocnou vrstvou sněhu. Inu teď už tedy po svých. Sněhem se nešlo úplně luxusně a na některých místech s terénními zlomy to možná bylo i maličko s rizikem – tající sníh si ze svahů hledá ty nejkratší cesty a kdoví jak velký potůček zurčí právě pod námi. Bylo jasné, že s naším nevybavením nemáme šanci dostat se do jakékoli vrcholné pozice, sníh už úplně všude. A hledíce nahoru do oblačnosti jsme vlastně ani nevěděli, kde vrchol Snæfellsjökullu – sopky, kterou Jules Verne popsal jako bránu do středu země – přesně je. Tak tohle nedáváme, škoda.    

Sjeli jsme kus dolů a na náhradní výšlap si zvolili krajinu bez sněhu. Výšlap je docela přesné označení, šlo asi o dvouhodinovou chůzi do kopce a pak zase z kopce. Ale protože mimo značené i neznačené cesty, trasu jsme kvůli potůčkům a bažinkám často upravovali. Po šesté jsme byli zpět v polohách těsně nad hladinou moře a zpátky přes Ólafsvík po asfaltce č. 574 pokračovali dále na západ.  U městečka Hellissandur následovalo v těsném sledu několik atrakcí: nejprve ptačí útes, kde jsme však ani nevylezli z auta, neboť nálet hejna ptáků na střechu nám opět dal jasně najevo co a jak. Pak 412 metrů vysoký vysílač, jenž je prý nejvyšší stavbou v západní Evropě a jehož sofistikovaný systém kotvících lan mě bavil. A záhy studna irských mnichů z dob ještě před vikinským osídlením. Až jsme po silničce 579 dojeli na nejzápadnější výběžek poloostrova, kde se za tmavými lávovými útesy ukrývá pláž Skarðsvik. Je k neuvěření, jak se tady za černými balvany a mezi černými skalami může nacházet pláž s tak žlutým, ve svitu slunce až zlatým pískem. Romantika na entou, být tak o dvacet stupňů více, určitě se vykoupeme.

Byli jsme na konci poloostrovního pinďoura, kde se silnice již stáčí na jih. V rychlosti jsme vyběhli na kráter sopky Saxhóll, jejíž erupce jsou dávné erupce – probíhaly v období 3 až 4 tisíce let dozadu. Projížděli jsme dalším lávovým polem, nalevo se stále měnil výhled na masiv Snæfellsjökullu, který jsme už hodnou chvíli objížděli – napřed byl vidět na jihu, pak na východě, teď už na severu. Provedli jsme další odbočku, tentokrát k majáku, Malarrif se jmenoval. A pak další změna kursu, teď už dokonce severovýchodně, hold při objíždění konce úzkého poloostrova se směr neustále mění. Najednou proti sobě vidím jet známé auto – modrá fabia s pardubickou značkou! Tak po osmi dnech opět setkání, tentokrát však v protisměru. Oba české vozy na chvilku zaváhaly a zbrzdily, ale protože za námi jela i jiná auta a hrozilo narušení plynulosti dopravy, krátkému pozdravení jsme ujeli – však se s nima uvidím nejpozději za 17 dní na lodi.        

Dnešek byl opravdu bohatý na zastávky a atrakce, dokonce jsme po delší době vyšlápli do hor. Nejvyšší čas to zapíchnout v kempu, velmi chytře jsme zvolili ten v Arnarstapi. Proč velmi chytře? No protože jak jsme tak objížděli konec poloostrova, dostali jsme se až na opačnou stranu než svítilo slunce, tedy na jihovýchod. Takže jsme se před večerním sluncem schovali za horský masiv, a o co více přestalo svítit, o to více začalo foukat. V kempu žádná společenská místnost. Po večeři venku na zemi jsme se přesunuli do auta, sjížděli kdejaká cédéčka, i ta zatím na zájezdu nevyužitá, a přitom trošku popíjeli. No trošku – přesněji malinko více, protože zásoby z Vínbúðinu byly příliš čerstvé a hodnotné. To pak ten vítr cestou na wc tolik nesouží a svět je po islandsku ještě krásnější.    

Prohlédněte si  FOTO - DEN 15 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 16 >>