DEN 16, úterý 2.7.         NA VÝCHODNÍ RUSKÉ FRONTĚ

Ňadro ňad kostelem   /   Zpátky do vnitrozemí   /   Vodopád lávový i dětský   /   Zima jak v ruským dokumentu

210 km, Ø 7,1 l/100 km

Byli jsme v jednom z mála kempů, kde kontrolovali úhradu za stanování: ráno nás poněkud necitlivě budil takový malý Inuita a poptával účtenku. Zmateně jsem prohledával stan i auto, doklad o platbě nikde, Inuit vytrvale čekal a já stále opakoval, že jsem OK. Po krátkém spánku jsem byl ještě trošku v rauši, přece jen na islandský schnapps mé tělo ještě nebylo navyklé. Kontrolor to vzdal a odešel, a jak už to chodí, lístek se objevil hned poté... Začínal druhý červenec, nezapomněl jsem zavolat své mamičce k narozeninám. V rámci ranní procházky jsme šli zkouknout sochu Bárðura, která však víc než sochou byla obří kamennou pyramidou, v tomto případě však tvarovanou do statné postavy. Bárður byl v legendě z 18. století napůl člověkem a napůl obrem, a lid jej považoval za ochránce Snæfellsjökullu.         

Dohodli jsme se kousek vrátit, a to do osady Hellnar, kterou jsme v průvodci zaregistrovali už včera. Nechali jsme se nalákat na informaci, že se tady dají často a dobře pozorovat velryby. Ale zrovna nyní sem žádná buď nezaplula, nebo se schovala hluboko pod hladinou, museli jsme se uspokojit aspoň ptáky, konkrétně racky. V místních útesech jich spočívalo požehnaně a zase jsem je musel pochválit, jací to jsou pohodáři. Ač tu mají stovky hnízd a vajec, v klidu si lítají sem a tam a turisty nechávají bejt. To rybáci by v mžiku vyklovali tradiční díru do hlavy. V Hellnaru jsme ještě prošli kostel se hřbitůvkem. Čím dál více se mi zamlouvala hora v pozadí, Stapafell. Ta z určitého úhlu dokonale připomíná ňadro se smyslně napruženou bradavkou. Kompozice duchovního kostela se světským ňadrem můj fotografický aparát zaujala.  

Následoval dosti svižný přesun po jižním pobřeží směrem na východ – poloostrov Snæfellsnes, byť překrásný, je potřeba po 48 hodinách opustit. A protože do odletu mých dočasných souputníků zbývají 3 dny, začneme se zároveň pomalu přibližovat hlavnímu městu. Photo-and-walk-stopů mnoho nebylo, výjimkou se stala osada Búðir. Tu dnes tvoří jen dvě budovy – kostelík z černého dřeva a proslulý hotel z bílého dřeva. Ideální kombinace pro mladé páry – v tmavém kostelíku smutný svatební akt, ve světlém hotýlku pak veselá ožíračka a posvatební akt... S toliko letmým povšimnutím jsme v dáli minuli kráter Eldborg a poloostrov byl fuč. Zastavení a dočepování PHM jsme si dopřáli až po mnoha dalších desítkách kilometrů v městečku Borgarnes. To je na islandské poměry velkým městem – má asi 1.900 obyvatel, což z něj dělá (nepočítáme-li města ve velké reykjavické  aglomeraci) asi patnácté největší sídlo v zemi. Odsud je to do Reykjavíku už jen 75 kilometrů, ale zas tak rychle se tam dostat nechceme, uděláme ještě jednu zajížďku do vnitrozemí. Přejeli jsme most přes Borgafjörður a po silnici č. 53 se vydali směr severovýchod do hloubi Islandu. 

Počasí celý den bylo takové špatně definovatelné, k večeru se stále více zatahovalo, i nějaké srážky popadaly. To korespondovalo s náladou, která mě po mnoha veselých dnech přišla poněkud depresivní. Stejně jako krajina, jíž jsme po různých klikatících se silničkách projížděli. Smutná, nepříliš vzrušující. Už jsme dokonce hledali nějaký kemp, ale žádný nenacházeli, značky v mapách lhaly – jako by tu všechny kempy zkrachovaly. Bodejť by ne, asi to sem fakt nikoho netáhne, nepotkávali jsme žádných jiných aut a turistů. Pokračovali jsme tedy stále východněji a hlouběji do vnitrozemí, až nás z letargie probrala zastávka se dvěma kouzelnými vodopády, které jsou na řece Hvítá těsně za sebou.

Ten bližší parkovišti, Hraunfossar, není typický vodopád – jde totiž o několik set metrů široký pás mnoha dílčích vodopádečků, potůčků, čůrků i vlásečnic, které přitékají ze starého lávového pole a které do řeky padají a stékají kolmo ke směru jejího toku. Kousek dál proti proudu jsme došli ke druhému z vodopádů, Barnafossu. Ten je jiný než Hraunfossar, ovšem taky nestandardní – voda se úzkým skalnatým korytem v několika kaskádách divoce řítí do strže. Jméno vodopádu zní v překladu „Dětský vodopád“, neboť se tu podle legendy kdysi utopily dvě děti, když uklouzly ze skalního oblouku. Ten byl zničen, dnes je tu lávka se zábradlím.

Jestliže předtím mě krajina dlouho nebrala, místy dokonce nudila, teď na hornějším toku Hvíty už to byl jiný zážitkový příběh. Pohledně se klikatící řeka, břehy porostlé horskými křovinami, v pozadí kopce. Než se však člověk dostatečně rozkochal, už tu byl reálný, tentokrát existující kemp – a protože na nocležiště jsme narazili po hrozně dlouhé době, nebylo možné jej odmítnout. Ono tedy nešlo o kemp, ale o rozsáhlé turistické centrum, kterému se podle farmy říká Húsafell. Na velké ploše mezi nízkým i středním porostem byly decentně rozmístěny chaty, chatičky, boudičky i plácky pro stanování. Proběhla debata, zda stan nebo chata. Zatažené nebe a klesající teplota (nyní kolem pěti stupňů) napovídaly chatu, limitované rozpočty a romantika šeptaly „stan, stan!“ I pan recepční se zachmuřil s předpovědí, že dnešní noc bude chladná. Nakonec došlo k uspokojivému, kompromisnímu řešení – bereme sice stan, ale k tomu přikůpíme právo pobývat v chatce s kuchyňským koutem a jídelnou. Nu, a tam se budeme poohřívat, popařívat a pak už nám ve stanech taková zima nebude. Od chatky jsme dostali klíč, který jsem – jak bylo zjištěno další den odpoledne – zapomněl vrátit, takže jej mám do dneška, jak milý islandský suvenýr.

Povečeřeli jsme a chystali se věnovat kostkám a schnappsu. Bylo po 21. hodině, v chatce jsme byli sami a to jsme si naivně mysleli, že to tak zůstane po celý večer. Omyl. Napřed sem nakoukla jakási mladá holčina a obhlídla sporák. Pak odešla a vrátila se s klukem. Zase obhlídli a zase odešli. Pak přišli už tři, pak další a další, no nakonec se tam narvalo asi dvacet lidí – děcka kolem patnácti let a jejich kápové. Šlo o vodácký tábor a byli to Rusové z Moskvy, jak vyplynulo z rozhovoru s paní vedoucí, jež jsem dojal svojí ruštinou. Radši jsme jim na večeři přepustili i svá místa a šli se podívat po venku. Pak už jídelna zase prázdná. Bylo skoro 23, ovšem rozbíhající se hra v kostky a byly přerušeny přísunem dalších Rusů – jiná skupina, dospělejší skupina, tentokrát filmový dokumentaristický štáb. Jak začali vytahovat láhve vodky, bylo nám jasné, že zůstat tady by kvůli potenciálně nezvládnuté družbě a ranním následkům mohlo býti nebezpečné. Tak jsme se nenápadně vytratili, zima ve stanu už nás netrpělivě očekávala. Chce se říct – zima jako v ruským dokumentárním filmu.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 16 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 17 >>