DEN 14, neděle 30. 6.         POLOOSTROV ŽILA VERNA

Konečně v geotermálu   /   O lidech z Lososího údolí   /   Stokilometrový pinďour   /   Zahrádka, pívo a tabáček

156 km, Ø ??? l/100 km

Kumpáni se v geotermální vodě koupali hned na začátku svého pobytu při přechodu Duhových hor, já jsem to konečně zažíval až teď. Až jedenáctý den na Islandu – malinko hanba, samozřejmě i fakt, že ani nyní nešlo o syrový a čistě přírodní termální pramen v divočině, ale o vodu spoutanou do betonových stěn bazénku v kempu. Ale i tak mé tělo bylo konejšeno a relaxováno. Od krku dolů mokré teploučko, na hlavě ovšem poněkud chladné větrno, čímž se prožitek stával nejednoznačným. V kempu už jsme zůstali docela sami, takže nebylo třeba na nikoho a nic se ohlížet. Běhajíc skoro nahý po kempu mě pak napadlo, jak snadno či nesnadno se z tohoto vichru dá asi onemocnět. Ač před jízdou, raději jsem si preventivně lokl pálenky.    

Vrátili jsme se na silnici č. 1 a nejprve jižním a poté severním směrem objížděli Hrútafjörður. Ale než jsme na druhé straně fjordu mohli vidět před chvílí opuštěný kemp, odbočili jsme ostře doleva na silnici 59 – čekal nás průjezd tzv. „Lososím údolím“, neboli údolím Laxárdalur. Už kdysi dávno v Česku jsem četl, že právě tady se odehrával příběh jedné z nejoblíbenějších islandských ság „O lidech z Lososího údolí“. Klasický milostný trojúhelník – na hlavním vrcholu ONA, prý tehdy nejkrásnější žena na Islandu, na těch méně důležitých vrcholech dva nevlastní bratři. A jak už to bývá, ženská si chudáky chlapy omotala kolem prstu, hrála to na obě strany, až první zabil druhého a toho prvního zas vlastní bratři toho druhého… Protože jsem na ságu udělal dostatečnou upoutávku, četli jsme si to v autě i nahlas. Ovšem je potřeba říci, že Lososí údolí nebylo zas tak romantické, jak jsem si ho v představách vykonstruoval. Na údolí se zdálo poněkud ploché, a s tolika moderními statky a všudypřítomnými zemědělskými stroji jsem taky nepočítal.

Projetím Laxárdaluru jsme se zároveň dostali od fjordu severních moří k fjordu západních moří. Prostě jsme přefikli úžinu mezi velkým vnitrozemím a předpokojem Západních fjordů – ty však stále nebyly na programu, pokračovali jsme v západním kursu a vjeli na poloostrov Snæfellsnes. To je na mapě Islandu dosti výrazný, přes 100 kilometrů dlouhý megapinďour, vybíhající do oceánu přísně západně. Oblast je jednou z nejrozmanitějších a nejkrásnějších v celé zemi, však i proto tu byl zřízen národní park a ty jsou na Islandu kupodivu jen čtyři. Dominantou poloostrova je sopečný ledovec Snæfellsjökull, známý z Verneho „Cesty do středu Země“, ale k tomu jsme zatím měli daleko. Na poloostrov jsme si vyčlenili dva dny.   

Jízda po severním pobřeží poloostrova byla zpočátku realizována prostřednictvím silnice č.54. Její nezpevněnost a šotolinovitost přispívala k velmi dobrým řidičským i cestovatelským pocitům. Ty byly ještě více umocňovány pohledy doprava – fjord Hvammsfjörður, zprvu hladký a monotónní, postupně s mnoha bizarními ostrovy, ostrůvky a útesy, i jeden zrezivělý vrak lodi se tam vynořil. A při pohledech doleva se čím dál víc začal vyjevovat hřbet skalnatých zasněžených hor. Úplným vyvrcholením tohoto úseku se stal Álftafjörður, jenž dlouhodobé západní směřování náhle a nakrátko změnil na jihovýchodní, a na jehož konci se kolem fjordových louží objevila paleta nejrůznějších odstínů zelené. Přičteme-li k tomu zčásti bílé svahy v pozadí, vychází z toho poutavá barevná kombinace. A to už byl jen kousek do cíle dnešní etapy, která měla uzavřít první dva týdny expedice.

Městečko Stykkishólmur, s 1.200 obyvateli největší na poloostrově. Dohodli jsme se, že se nejprve ubytujeme a až poté projdeme město. Kemp byl součástí golfového resortu, takže recepce fungovala společně, to je tady celkem obvyklé. Ovšem vybavenost kempu se ukázala jako velmi základní, společenská jizba nikde, dnes se před větry neschováme. Postavili jsme stany a vyrazili do města. Zcela přirozeně nás to táhlo ke kostelu, neboť ten už z dálky značí výraznou dominantu, na které se v dobrém slova smyslu – aspoň podle mě – architekti vyřádili. Nápadité kombinace rovných linií s křivkami konvexními i konkávními, vše přitom bílé a designově čisté. Zblízka ovšem bylo poznat, že zub času zahlodal, vždyť kostel tu větrům, dešťům a sněhům odolává už 35 let. Dovnitř jsme se bohužel nedostali a to přitom byla neděle podvečer (kostely na Islandu jsou často zavřené, čemuž v zemi tak přívětivé k turistům nerozumím). Na parkovišti před kostelem mě málem sejmula holka, která se tu evidentně učila řídit, ale protože se jí to těsně nepovedlo, mohl jsem s ostatními sejít dolů do centra.   

Stykkishólmur je historické sídlo, obchodní stanice tu vznikla už někdy kolem roku 1550. Dnes je turisticky přívětivým městem s mnoha barevnými domy. A taky se spoustou barů a hospůdek, napadlo nás, zda se po 14 dnech na cestách trošku neodměnit, však v hospodě jsme vlastně ještě nebyli. Zatím jsme jen monitorovali možnosti a směřovali k přístavu. Ten tvoří rybářskou i turistickou základnu, odsud se dá plout například na známý ostrov Flatey, nebo pak dále až na Západní fjordy (kolem cílové stanice jsem projížděl o devět dní později). Přístav od širého moře chrání čedičový ostrůvek Súgandisey, kam jsme si přes most taky odskočili a odkud byl jak na město, tak na moře báječný výhled – třeba na ten futuristický kostel, což s místními Tatrami v pozadí tvořilo atraktivní kompozici.      

Celý den svítilo slunce, teplota se odpoledne jednu chvíli dokonce vyšplhala až na zatím rekordních 15°C. Kvečeru to ale začalo prudce padat a přičteme-li tradičně výživný vítr, kosa byla solidní a návštěva hospůdky nezbytná. Původně to vypadalo jen na pivko, ovšem zvědavě jsme nahlédli do jídelního lístku a cena za uzeného lososa se nám nezazdála tak vysoká na to, abychom si ho na chuť a malý hlad neobjednali. K lososu byly servírovány báječné křupavé housky a lahodně se rozpouštějící máslíčko. Na čepu Viking: toho jsme zatím pili jen z plechovek, točený – byť za dvojnásobnou cenu – byl chutnou změnou. Hospůdka se v tento nedělní večer začala až příliš naplňovat. Objednali jsme si tedy dalšího Vikinga s tím, že půjdeme ven, vždyť je léto a to patří zahrádkám. Co na tom, že pomalu zapadající slunce a stále sílící vítr tlačily pocitovou teplotu pod nulu, a že naše tváře nabíraly ruměnce – vždyť ta severská romantika, pivo rozlévající se v žilách, rolovaný nizozemský tabák a snad i údiv kolem choulících se lidí nám to bohatě vynahrazovaly.      

Cestou zpět do kempu jsme se ještě zaskočili ohřát na benzinku. Pumpy na Islandu slouží jako přirozené shromaždiště lidí, jako místo potlachů a zábavy. I teď tady bylo živo, vládla tu především prázdninová omladina kolem patnácti let. V TV právě začínalo finále FIFA Cupu Brazílie-Španělsko, ale to tu kupodivu nikoho moc nezajímalo, jen postarší paní se nám svěřila, že je velká fanynka Brazilců. Ale my nejsme na Islandu za fanoušky, nýbrž za turisty, takže do kempu a spát. Tušili jsme, že noc tady, kousek od cesty do středu země, nebude z hlediska teplotního komfortu z nejsnadnějších.   

Prohlédněte si  FOTO - DEN 14 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 15 >>