SOUHRNNĚ

Předem podotýkám, že stať „SOUHRNNĚ" je souhrnuta dlouze. Nemáte-li tolik času, můžete dále třeba na TRASU>>.

ČÍSLA

Úvodem několik statistických údajů, zajímavostí a pseudozajímavostí:

Expedice trvala 35 dnů, z toho 28 přímo na Islandu, 4 na lodi Dánsko-Island a zpět, a další 3 na cestě k lodi a zpět.
Během této doby jsem trávil 34 noclehů, z toho:
- 25x v českém stanu na islandské půdě
- 4x na faerské lodi v mezinárodních mořích
- 2x v japonském autě (1x v islandské vichřici, 1x na německé dálnici)
- 1x v dánském hotelu
- 1x v islandském hotelu
- 1x na islandské farmě
Pozdě jsem chodil spát, pozdě jsem i vstával – nejpozději to bylo v 12:43 hodin místního času (14:43 českého).
Na expedici jsem urazil 8.230 kilometrů. Z této vzdálenosti se na islandské půdě odehrálo 5.082 km (tj. 62%), zbytek připadá na cestu k lodi a zpět, i např. včetně zajížděk a objížděk Hamburgu.
Průměrná přesouvací vzdálenost čistě na Islandu tak činí 182 km/den. To není moc, bylo to jen takové popojíždění. Ovšem 100 km na Islandu (mimo silnici č. 1) je pocitově jak 200 km v Česku.
Průměrnou spotřebu nafty na celém zájezdu jsem zaznamenal 7,4 l/100 km, což je zároveň moje standardní, dlouhodobá spotřeba.
Objel jsem nebo aspoň z dálky/výšky viděl zhruba 55 fjordů. Proč zhruba, no protože zjemna se to těžko počítá, někdy je obtížné určit, co už je fjord a co už není. Některé kratší fjordy se ani jako fjörðury nejmenují, jsou to zátoky a ty jsem do toho nepočítal.
Ač jsem je zdálky viděl snad všechny, má noha se dotkla pouze 2 ledovců, nebo přesněji 2 splazů velkých ledovců Vatnajökull a Mýrdalsjökull. Ta samá noha vstoupila na 5 sopek, ale pravda – všechny to byly už sopky neaktivní. Ty aktivní, jejichž svahy jsou prý teplé a dobře se na nich spí, jsem bohužel viděl opět pouze z uctivé vzdálenosti.
Projel jsem 8 tunely – tedy pokud ten od Metrostavu s krátkým přerušením počítám za dva, ten tříramenný za jeden a občasné malé tunýlky za nula. V těch osmi jsou obsaženy všechny ty pro Island zásadní a nejdelší.
Na ostrově ohně a ledu jsem přes den zaznamenal nejnižší teplotu +3°C a nejvyšší +17°C, samozřejmě mluvíme o stínu. Většinou se teplota pohybovala mezi 6 a 10°C. Víc by mě zajímala rychlost větrů, ale to se můžu jen domýšlet. Pocitová teplota byla kvůli téměř stálým větrům o dost nižší.
Jako mírně otylý muž ve věku 45 let a se sklony k hypochondrii jsem trpěl 2 zdravotními neduhy a 2 zraněními:
- Skoro po celou dobu jsem se potýkal se zánětem v pravém koleni, který mi znemožňoval hezky chodit, ale umožňoval pajdat. Aescin a Dolgit nezabraly.
- V prvních islandských dnech mě sužovala bolest zubů (šestky vlevo nahoře a okolí), kterou jsem si přivezl z ČR... Ale tohle jsem naštěstí i s pomocí Listerinu a slivovice vyhnat uměl.
- V den 17 jsem si vyvrtl levý kotník, a i když to zpočátku bolelo jako čert, během pár dní jsem to jakž takž rozchodil. Chůze pajdavá na levý kotník a pravé koleno vyžadovala celého mě a občas vzbuzovala okolní divné pohledy.
- V den 21 mi poryv větru masivními dveřmi hondy přiskřípl palec pravé ruky – až poté jsem si uvědomoval, k čemu všemu turista a fotograf palec pravé ruky potřebuje a v čem ho nyní musejí zastoupit ostatní prsty.
Ze startovních 92 kilo jsem zhubnul asi 5 kilogramů, které však již na zpáteční lodi začaly pozvolna skákat zpátky.

ISLAND

Island je sice v Evropě, ale některé mapy Evropy jej ignorují, protože se tam blbě vejde. Třeba když se dívám na počasí, je tam vidět dokonce Severní Afrika, střední Norsko, ale Island – nikde. I když je v Evropě, má stejně blízko k Americe a symbolicky se tu stýkají dvě tektonické desky: Euroasijská a Severoamerická. To je velká geologická i turistická atrakce.

Rozloha Islandu je 103 125 km², což je asi o 30% více než rozloha Česka. Ale jak je Island tak sám a opuštěný v širém oceánu, působí mnohem menší než ve skutečnosti je. Samozřejmě těch 103 tisíc není bůhvíco, jenže projet to křížem krážem, to není jen tak. Země se zásluhou četných pohoří, ledovců, řek a fjordů projevuje jako mnohem větší a projíždět se dá výrazně pomaleji než třeba jednoduchá Česká republika. Tady v Brně sedneš na dálnici, a pokud máš štěstí, za dvě hodiny seš ve 200 kilometrů vzdálené Praze. Ale stejná vzdálenost na Islandu? Kolem fjordů a po šotolině? Půlden pouze v autě a s běžnými fotografickými zastávkami jde o pěkný celodenní výlet. Z těch 103 tisíc plošných kilometrů zabírají lávová pole s pustinou 64 tisíc a ledovce 12 tisíc.

Podobná relativita jako u vzdáleností se projevuje ve vnímání měst. Běžná islandská obec má několik set obyvatel – u nás by to byla vesnice, tam je to městečko. Je to městečko nejen významem, ale i psychologickým dojmem. A když přijedeš někam, kde žije třeba tři tisíce obyvatel, cítíš se jako v našem okresním městě. Je to samozřejmě způsobeno i tím, že české vesnice a města mají velmi hustou zástavbu, kdežto tam – tam je místa dost, všechno je tak trošku rozházené po krajině – tedy, pokud tě ze tří stran nesvírají hory a ze čtvrté moře. Island má aktuálně 320 tisíc obyvatel, z čehož skoro dvě třetiny žijí v Reykjavíku a blízkém okolí. To znamená, že zbývajících 100.000 obyvatel je rozprostřeno na zbývajících skoro 100.000 km² – to je fantastická hustota, kdy 1 obyvatel má k mání svůj 1 kilometr čtvereční.

Co vlastně způsobuje tu islandskou jinakost? Kromě specifické polohy a ještě specifičtějšího podnebí je to geologické stáří (nebo spíš mládí) Islandu. Zatímco věk Zeměkoule se odhaduje zhruba na 5 miliard let, území dnešního Islandu začalo podle literatury vznikat před pouhými 20 miliony lety. Lépe se ten rozdíl dá představit na příkladu z knihy Jana Suchardy (který to taky odněkud převzal): jestliže staří Zeměkoule symbolicky vměstnáme do jednoho kalendářního roku (tj. 365 dnů), Island vznikl 30. prosince večer. A tím je dáno vše zásadní. Zeměkoule jako celek je z geologického pohledu usazený a konzervativní kmet, kdežto Island je nevybouřený puberťák plný neklidu, v němž to vaří a bublá. „Třicátiprosincová“ islandská krajina v neustálém vývinu je proto místy těžko uvěřitelná a vylíčitelná.

Známá historie osídlení Islandu je celkem nedlouhá a datuje se někdy od devátého století. Nejčastější teorie praví, že prvními obyvateli byli irští mnichové a že až potom přišli Vikingové. To byli většinou vyhnanci, zločinci a dobrodruzi, snad proto tu také vznikl nejstarší demokratický parlament na světě – už v roce 930. A pak už to šlo ráz na ráz, po mnoha různých područích se v roce 1944 Island osamostatnil, aby pak během studené války přijal několik desítek tisíc amerických vojáků, aby tu pak v roce 1986 Gorbačov s Reaganem začali hovořit o oteplování, aby pak v roce 2008 málem zkrachoval a konečně aby pak v roce 2013 přijal jednoho vyhnance, dobročince a dobrodruha z Lipůvky.

EXPEDICE

Expedice byla myslím dosti netradiční. A to proto, že:

A) SÁM... Jel jsem sám. Nikoho jsem k sobě nesehnal a upřímně řečeno – v posledních měsících příprav už ani nesháněl. Spousta lidí se mi divilo, prý jestli se sám nebudu nudit, a co když se mi něco stane… chápal jsem. Ale nebylo zbytí.
B) DLOUHO... Expedice trvala celkem dlouho, oněch 35 dnů. Na takovou dobu jezdí málokdo, jistě, vybrat si 35 dnů dovolené či na tak dlouho opustit rodinu je problém. Ostatně – právě to bylo asi hlavním důvodem, proč jsem byl sám.
C) VLASTNÍ VŮZ... Vzal jsem si vlastní vůz. Což znamenalo přeplavit se zaoceánskou lodí. Většina turistů se sem samozřejmě dopravuje letecky, už jen kvůli úspoře čtyř dnů potřebných na plavbu. Ale já jsem si chtěl dopřát jak svého mazla, tak i tu loď.
D) NO TREKKING... Nejsem klasický turista a trekista. Většina Čechů, kteří se na Island vydají, chtějí především chodit a chodit, kráčet do dálek a stoupat do výšek. Já jsem spíš jen pozvolna popocházel.
E) NĚMNÓŽKO ENGLISH... Anglicky jsem se učil v osmdesátých letech na gymplu (to jsem netušil, že bych to mohl potřebovat) a od té doby jen občasné pokusy s rozpačitými výsledky. Vyjet do cizojazyčné pustiny bez famózně zvládnutého jazyka?

I když jsem vyjel sám, po celou dobu jsem sám nebyl. Takže to nakonec bylo docela pestré:

Den 01… Sám na cestě k lodi
Den 02-03… Nesám na lodi, rychle jsem potkal spřízněnce
Den 04-06… Sám na jihovýchodě
Den 07-18… Nesám se dvěma spolucestujícími
Den 19-31… Sám všude možně
Den 32-33… Nesám na lodi, s Pardubákama
Den 34-35… Sám na cestě na Lipůvku

A jak jsem to tedy na Islandu pojal? Po svojem. Vynechal jsem sice spoustu TOP atrakcí, na které lákají turistické brožury, a program si tvořil naprosto libovolně (samozřejmě s výjimkou dnů 7-18, kdy jsem nebyl sám a kdy jsme plánovali společně):

Hodně jsem jezdil autem, přesněji popojížděl, neustále jsem se přemisťoval – na jednom místě jsem nespal dvakrát.
Často jsem zastavoval a vydával se na pěší výpady. Ty trvaly od několika minut po několik hodin.
Ač jsem turisticky frekventovaná místa úplně neignoroval, vyhledával jsem především zapadlé kouty.
Na svazích a kopcích, kde vládlo absolutní ticho, jsem roztahoval ruce i zorničky a vzýval turistického pánaboha.
Hodně jsem chodil po městečcích a vesničkách, všímal si baráků a pozoroval lidi.
Chlad, déšť a vítr mě primárně nevadily, vsugeroval jsem si, že mě posilují a otužují.
Stravoval jsem se především ze zdrojů samoobsluh.
Často a rád jsem popíjel kávu, o kterou tu není nouze, k dispozici je všude.
Spal jsem ve stanu, ve spojení s islandskou žhavou chladnou půdou.
Uléhat jsem chodil pozdě, pozdě jsem i vstával, v kempech jsem tak byl často osamocený.
Rád jsem se aspoň každý druhý den v kempu vysprchoval, nejlépe geotermální vodou, třeba i páchnoucí po síře.
Neplatil jsem hotově, v podstatě všude stačila platební karta. Utrácení kartou tolik nebolí.
Neustále jsem se snažil pochopit nový fotoaparát.
Skoro nikdy jsem nikam nespěchal.
Miloval jsem islandské mapy.
Měl jsem respekt z ptáků-rybáků.
Nechtělo se mi zpátky na loď.

TRASA

Kudy všady jsem jezdil, kde jsem to trávil:

Po vylodění jsem první tři dny věnoval Východním fjordům a jihovýchodnímu pobřeží.
Pak rychlý přesun pod ledovec Vatnajökull, setkání s parťáky, další 3 dny na jihu vč. zajížďky do vnitrozemí k Laki.
Následovalo odklonění z okružní silnice a 2 dny vnitrozemím – kolem Hekly, Geysiru a Gulfossu až na sever ostrova.
Poté jeden den prozkoumávání poloostrova Vatnsnes na severním pobřeží.
Přejezd na středozápad a dvoudenní operování na poloostrově Snæfellsnes, aneb Jules Verne: Cesta do středu Země.
Ztečení Reykjavíku – nikoli úderem přímo na jih, ale oklikou přes vnitrozemí.
Jeden a půl dne v hlavním městě, odvoz kolegů na letiště v Keflavíku. Zůstávám sám a zbytek je můj.
Přišel naprosto nekoncepční dlouhý přesun východním směrem až na středojih – do pohoří Landmannalaugar. Tam odměnou za odvahu psí počasí, cesta tam a zase zpět na západ mě stála dva celé dny.
A pak jeden den semifinálové přiblížení se k Západním fjordům…
A konečně Západní fjordy – ty byly už od pradávna plánovaným vrcholem expedice. Zde osm dní a osm nocí.
Nadešel návrat – po severním pobřeží směr východ, odskočení na poloostrov Tröllaskagi.
Zbývající den a půl na závěrečnou etapu – severovýchod jsem bohužel pouze projel a stanul v přístavu…

Podívejte se na TRASU V MAPĚ >>

Pohled do mapy se zakreslenou trasou říká, že jsem opravdu hodně jezdil křížem krážem. Místy poněkud nesystematicky, což bylo dáno kompromisem mezi dvěma různými časoprostorovými koncepty, hold jsem se zčásti přizpůsobil svým parťákům ze dnů 07-18. Západní část Islandu (od jihu až k severu) jsem dal hodně poctivě, k východní části (jak k severovýchodu, tak ke vnitrozemí) cítím obrovské dluhy. Nebo východní část je cítí ke mně?

PŘÍRODA

Islandská příroda se dá popsat jen stěží. V jednotlivých kapitolách popisu cesty jsem se o to sice pokoušel, ale pokusy to jsou chabé, slovíčka se marně hledala. Řeknu jen hesla: fjordy, ledovce, řeky, vodopády, hory, sopky, sopečná pole, pustiny na způsob měsíční krajiny, pustiny na způsob stepi, pustiny na způsob tundry a samozřejmě mechy a lišejníky… Zachytit tu pravou podstatu krajiny neumí ani fotky. Už jen tolik odstínů barev a jejich fantastické kombinace, co se občas daly vidět v jednom pohledu. Kolikrát jsem si říkal – to ani nemá cenu fotit, to mi nikdo neuvěří. A raději jsem na fotoaparátu uměle potlačil sytost barev, aby to nepůsobilo tak nevěrohodně. Co islandské přírodě chybí, jsou lesy. Před mnoha staletími tu sice rostly, dokonce až na 30% plochy, ale vypálili je a zlikvidovali, aby bylo pro dobytek více pastvin. Dnes se pomalu a nesnadno zalesňuje, prý se tu ročně vysadí až 5 milionů stromků, hm, tak uvidíme za sto dvě stě let.

Důležitou součástí přírody je fauna. Neviděl jsem sice velrybu, bělokura, soba ani polární lišku. Ale pozoroval jsem tuleně, ten nejlínější mě nechal přiblížit se až na deset metrů. A ještě z větší blízkosti, skoro na natažení ruky, mě dvě hodiny ve vichřici na pět set metrů vysokém útesu bavili papuchalkové. Island je zemí ptáků, kolem moře a fjordů jsou úplně všude. Buřňáci, bahňáci, vodouši, alky, alkouni, kolihy, racci a především – rybáci! Ornitologové výskají nadšením, ale my turisti – jak se lze bránit neustálým atakům rybáků? Když nad tebou křídly plácá rybák, krákorá jak pominutý a prudkým výpadem se snese těsně nad hlavu, není to k velkému zajásání. Na některých místech u moře lítali rybáci v tak velkých hejnech, že se nedalo vylézt z auta – vyklování ďůlku do hlavy za to nestálo. Jak výstižně píší na jednom webu: „Kría, česky rybák, si hlídá svá hnízdiště tak důkladně, že pokud mu vstoupíte do teritoria, tak se rázem přenesete do Hitchcockova slavného hororu. Pomůže mávání čímkoli nad hlavou a rychlé vyklizení pole.“... Často jsem vyklízel pole. Mimochodem - když rybák útočí na ornitologa, co ten? Jasá? Musím se nějakého ptákaře zeptat...

POČASÍ

Počasí na Islandu, oblíbené téma. Na netu se zjevují nejrůznější výpovědi a názory, vč. těch klasických veselých hlášek typu „Na Islandu není počasí, na Islandu jsou jen ukázky počasí“ nebo „Pokud se ti na Islandu zdá, že je škaredě, počkej deset minut – zaručeně bude ještě hůř“ a tak. V každém případě jsem nad počasím nikdy předtím nepřemítal tak intenzivně, jako na Islandu. Protože tam je to fakt zvláštní. Aspoň podle toho měsíce, který jsem tam strávil. Jestli některé moje domněnky o počasí jsou tak krátkou dobou pobytu nesprávné a neobjektivní, omlouvám se za mystifikaci. Ale píchl bych se do krku, že se tak moc plést nemůžu.

Obecně se mi potvrdilo, že na Islandu je – dle měřítek obyvatel Česka – škaredě, chladno a deštivo. Já osobně jsem zažil, odhaduju, tak maximálně 4-5 dnů, kdy víceméně od rána do večera svítilo slunce a kdy nepršelo. Většina dnů nebyla z hlediska počasí snadno definovatelných. Jako že velmi proměnlivo: chvíli zataženo, pak velký déšť, pak malý, pak chvíli slunce, pak střední déšť atd. Ta proměnlivost mě někdy až fascinovala: jedu, koukám na oblohu a na každém místě oblohy to vypadá jinak. Podle směru jízdy odhaduju, jak asi bude za chvíli. Pak se na pár minut zamyslím, znovu se podívám na oblohu, a – aniž bych změnil směr – situace nahoře je úplně odlišná, všechno je to promícháno a rozdáno jinak. A tak se to pořád mění, nejen na obloze nahoře, ale i u země dole, někdy mraky jako prase a neprší, jindy prší, ale mraky nikde. Občas jsem zažil i nízkou či maximálně nízkou oblačnost – to oblaka klesla až pár metrů nad hladinu moře, jakoby z nich vystupovala. Takže i když nejsi v horách, tak stejně jedeš v v mracích a vidíš před sebou i kolem prd, nedá se příliš komfortně řídit, nedá se fotit, nemá ani moc smysl chodit po venku.

Teploty se mi na přelomu června a července pohybovaly nejčastěji v rozmezí 6-10°C. Nejmíň jsem zaznamenal 3 stupně, nejvíce 17 stupňů. Měřák jsem měl v autě, takže samozřejmě je pravděpodobné, že někdy v noci mohlo být méně než 3°C, ale pokud právě spíš, tak je to fuk. Ranní námrazu na okně jsem nezaznamenal. Teplota jako taková není pro pocit míry chladu rozhodující, více záleží na síle větru a samozřejmě na tom, jestli zrovna prší nebo ne. Takže když bylo třeba 5 stupňů a výjimečně skoro bezvětří, pochvaloval jsem si teploučko, ale když bylo 10 stupňů a vichřice, sužovaly mě málem omrzliny. Ovšem onu pocitovou teplotu žádný teploměr nezměří.

Islandský déšť je jiný než český. Sice prší mnohem častěji, ale není to tak intenzivní a kapky nebývají tak mohutné jako doma – často jsou naopak velmi drobné, píchají jak malé jehličky a jejich hustota či rychlost mohou být abnormální. Kvůli stálým větrům většinou neprší svisle, ale zešikma, někdy i vodorovně. Jdeš, pravej bok suchej, levej bok promáčenej. Takto kreativní déšť samozřejmě komplikuje focení. Kvůli dešti nechceš fotit venku, stáhneš okýnko, ale objektiv okamžitě mokrej. Utřeš objektiv. Okýnko zatáhneš tak, aby tam zůstala škvíra jen pár centimetrů. Ale objektiv okamžitě mokrej. Znovu utřeš objektiv. Odtáhneš se od okýnka, skoro na úroveň spolujezdce, od několikacentimetrové mezery seš půl metru. Objektiv okamžitě mokrej. Tento snímek vzdáváš, jedeš dál.

Úplně nejhorší počasí jsem ke své škodě zažil na dvou turisticky nejatraktivnějších místech. Nejprve na Lakagígaru, kam jsem jel několik hodin busem za skoro 2 tisíce Kč, abych se pak stal obětí větru-deště, a za viditelnosti 5 metrů neviděl z hory Laki těch pověstných několik desítek vulkánů. A ještě větší fucking weather jsem zažil na Landmannalaugaru. Tam večer řádila přímo větrná a dešťová bouře, stany na tábořišti lítaly vzduchem, turisté oddalovali a vzdávali své treky, záchranáři jezdili sem-tam. Musel jsem nouzově přespat v autě, a když ani druhý den do 12 hodin se situace příliš nezlepšila, odjel jsem s nepořízenou – fotografiemi s ukázkou ryolitických duhových barev tak nevládnu.

I když počasí na zájezdu nehodnotím zrovna jako vymazlené, vadilo mi to jen kvůli fotoreportování. Jinak jako turista jsem si to užíval, někdy až sadomasochisticky – říkal jsem si, jen ať mi zdejší deště a větry ošlehají tvář, ať mě to posilní a zocelí, ať nasáknu islandskou vlhkostí a část si jí odvezu s sebou... A naštěstí nikdy nebývalo hnusně příliš dlouho – maximálně třeba den a půl, pak se na půl dne jakžtakž vyčasilo, takže následující vlhký den už jsem nevnímal tak negativně. Možná jsem trošku meteorologickou smůlu – Pardubáci jeli Západní fjordy a sever pár dní přede mnou a to svoje počasí si na konci celkem chválili. Inu, já jsem zřejmě ty okluzní fronty vozil s sebou.

KEMPY

Hustota kempů na Islandu je v porovnání ke složité krajině celkem vysoká, ale většinou se nejedná o klasické kempy jako spíše o tábořiště či místa ke stanování. Jen několik kempů, kterými jsem prošel, bylo opravdu dobře vybavených – ty samozřejmě stály u velkých měst nebo v turisticky exponovaných oblastech. V nich se daly kromě všeho ostatního najít i prodejničky a bufítky. Středně dobré kempy mají aspoň společenskou místnost, kuchyňku a samozřejmě sprchy. Protože geotermální voda teče a vyvěrá na Islandu leckde, přítomnost sprchy mě občas překvapila i v nenápadném zařízení. Hlavně na Západních fjordech bývají kempy součástí areálu s bazénem – i když na stanovací louce žádná vybavenost není, jako klient se můžeš dát sprchu v hlavní budově. Častými provozovateli kempů jsou i golfové kluby – hřišť je v zemi něúrekom a jsou všude, kde je jen trochu volné zelené trávy a kde se zrovna nepasou ovce. Chatky jsem zahlédl opravdu jen výjimečně, a když, nešlo ani tak o kemp jako o rozsáhlejší rekreační areál.

Nu a hodně kempů je samozřejmě těch obyčejných – fakt jen plocha pro stanování, ovšem z kohoutku tekoucí voda a záchodek jsou k dispozici vždycky, to je základ. Na Islandu se sice může spát i v divoké přírodě, ale kvůli svažitému terénu, kamenitému povrchu či častým farmářským plotům není většinou kde. Ceny kempů, na které jsem svojí návštěvou narazil: nejlevnější byly zdarma, většina se pohybovala v relaci 120 až 200 CZK, a nejdražší jsem zaznamenal asi za 300 CZK – v cenách těch dražších byla většinou zahrnuta sprcha. Blížeji v oddíle „Ceny“.

Nejpamátnější stanování:
-   Jednou v areálu farmy přímo u koňského výběhu
-   Jednou v romantické opuštěné zátoce s výhledem na severozápadní západ slunce
-   Jednou u skoronejzápadnějšího bodu Evropy, kousek od úžasné pláže, kterou však ovládaly deště a ptáci-rybáci
-   Jednou v lavinovém poli, kde to celkem nedávno padalo a kde se i umíralo, a kde jsou dnes protilavinové bariéry
-   Jednou uprostřed městečka s hlavou kousek od hlavní silnice, po které burácely busy a náklaďáky

SILNICE

Úvodem k silnicím – na Islandu není žádná železnice. Ani kilometr. Veškeré pozemní cestování je tedy odkázáno výhradně na silnice, z nichž tou nejzásadnější je Route 1, tzv. Ring Road. Tato okružní silnice měří 1339 kilometrů a víceméně objíždí celý ostrov – na jihu vede kolem oceánu, na severu mírně ve vnitrozemí. Co úplně míjí, jsou Západní fjordy – to je tak odříznutá a geomorfologicky náročná část Islandu, že jakýkoli projektant okružních silnic by si při pohledu na rozpočet prodloužení své silnice mezi fjordy rychle rozmyslel. Ring Road byla dokončena až v roce 1974 na oslavu 1100. výročí osídlení země. Ono se sice řekne – hlavní silniční tepna, ale zajímá to přírodní živly? Protože silnice na jihu vede kousek pod ohromnými sopkami a ledovci, občas dojde k nějaké šlamastyce. Tak třeba relativně nedávno, v roce 1996, explodovala sopka pod ledovcem Grímsvötn a valící se voda s bahnem doslova spláchly několik kilometrů silnice i s mosty. Prohlížel jsem si segmenty bývalého mostu, obří železa zkroucená do vrtule, a žasl…

Ačkoli Ring Road je páteřní silnicí, ne po celé délce je asfaltová. Tedy zatím, na Islandu celkově se na silnicích dost maká, takže za pár let padne i zbytek šotoliny. Silnice 1 je důležitá samozřejmě hlavně pro Islanďany, protože jim jak v businessu, tak v soukromí umožňuje relativně rychlý přesun po ostrově (neberu-li v úvahu, že stále více se tu využívá malých letadel a letišť). Ale v létě je to radost především pro cestovky – obkroužení Ring Road s odbočkami na katalogově zajímavá místa je tradičním formátem snad většiny zájezdů. Je to rychlé a účinné. Island v kostce, prachy sem.

Ostatní silnice jsou mnohem záživnější. Část jich je asfaltových, část nezpevněných. Některé cesty především ve vnitrozemí jsou velmi náročné – jednak kvůli hodně kamenitému a hrbolatému povrchu, jednak kvůli brodům. Spoustu úseků je kvůli dlouho tajícímu sněhu otevíráno jen na léto, některé dokonce až v červenci. Silnice nevhodné nebo přímo zakázané pro běžné osobáky se označují jako „F“. Na podrobnějších mapách jsou tyto náročnější cesty dále rozčleněny na 3 kategorie: driveable track (pro „spolehlivé“ vozy vč. běžných osobních), rough track (pro „dobré“ vozy 4x4) a konečně mountain track (jen pro speciální terénní vozy, což na Islandu znamená obří kola a velkou světlou výšku). Těm „mountainům“ se islandsky říká Torleiði a jde o vysokou školu terénního jezdectví. Já se svoji maličkou Hondou CRV jsem si o nich mohl jen nechat zdát. Několik efkových silnic jsem zvládl, ale šlo spíše o ty driveable, méně o rough.

BRODY

Brody jsou zcela specifickou součástí islandského cestování ve vnitrozemí. Projet si pár brodů je snem každého normálního autoturisty. Je to skvělé, vzrušující a nebezpečné. O brodech jsem si před cestou přečetl spoustu povídání – jak v Suchardově bibli „Island autem“, tak i ve webových cestopisech. V jakou denní dobu se tam pustit, jak předem brod prozkoumat, jak správně do něj najíždět, jakou jet rychlostí, jak nepanikařit, jak vyjíždět, jak při utopení zavolat pomoc… Teoreticky jsem byl celkem připraven, ale prakticky každý pohled na svoje CRV mě vždy srážel. A to dokonce už doma, co teprve v zemi ledu, vody a brodu. Definitivně jsem prozřel hned u první výzvy. Silnice F206, čtyřicet kilometrů do vnitrozemí k sopečnému komplexu Lakagígar. Paní v informačním centru se na Hondu dívala s jasným despektem a cestování vlastním vozem nedoporučila. Pronajal jsem si tedy místo v poloterénním busu, a jak jsem poté správnému rozhodnutí děkoval! I v busu byl průjezd brody zážitek – především tím nejtěžším, kde jsme se i na chvíli kousli.

Známým brodem je ten před Landmannalaugarem. Vyhlášené tábořiště je asi půl kilometrů za ním, ale řidiči spousty aut to sebekriticky před brodem vzdají, vozidlo odstaví na parkoviště a raději dojdou pěšky. Já jsem k tomuto brodu přijížděl večer po celodenním vydatném dešti, kdy hladina vody byla o něco vyšší a o něco rychlejší než je běžné. Jelikož před brodem byla odstavená i větší auta než ta moje holka, byl jsem pokorný a nezafrajeřil jsem. Pár průjezdů jiných aut jsem si aspoň odkoukal – nevypadalo to sice až tak náročně, ale řidič si taky musí věřit. Já jsem si zrovna malinko nevěřil.

Brodů na Islandu ubývá. I vnitrozemské silničky se vylepšují, menší brodky se opatřují skruží, zasypávají se a brodomilcům tak ubývá jejich radostí. Projížděl jsem jednou ze dvou hlavních silnic, která překonává celé islandské vnitrozemí od jihu na sever. Tuto silnici č. 35, neboli Kjalvegur, taky ještě před dvaceti třiceti lety křížilo plno potoků a říček, jak jsem i viděl na pár retro fotkách s retro vozy a retro-heroickými řidiči. Ale protože jde o důležitou spojovací cestu mezi jihem a severem, zbudovali tu též mostky a obsypy. Je to jedno z islandských dilemat: zasypávat brody, umožnit příjezd vícera turistů, na nich více vydělávat, ale uškodit životnímu prostředí a přirozenému rázu krajiny? Nebo nezasypávat a chránit?

TUNELY

Mám hodně rád tunely, turisticky mě lákají stejně jako hory, města, kostely. Zatímco spousta jiných turistů bere tunel jen jako „úsek silnice, kde je tma“ a projede jím téměř bez povšimnutí, já tunel vnímám jako objekt, jako stavebně umělecké dílo. Ne náhodou jsem si za jeden z hlavních cílů expedice vytkl tunel Héðinsfjarðargöng na severu Islandu, který v extrémních podmínkách před pár lety stavěla proslulá česká firma Metrostav. Tam jsem se chtěl podívat velmi a i když to vycházelo až na úplný závěr expedice, kdy jsem vůbec nestíhal, zajet jsem k němu prostě musel.

Nejde o jedinou tunelovou rouru, ale o dvě s délkou 7,1 + 3,9 km s krátkou prolukou mezi oběma. Prvořadou zajímavostí je přirozeně fakt, že tunel budovali Češi, ale hodně poutavé jsou i okolnosti. Metroslav smlouvu uzavíral ještě před krizí na částku v islandských korunách, no a když se tato měna rázem sesypala, teoretický zisk se změnil v reálnou ztrátu – údajně v řádech desítek milionů Kč. Dodneška se vedou soudní tahanice, kde kromě státu Island figuruje i jeden z islandských subdodavatelů – ten si naopak stěžuje na Metrostav, obviňuje ho z průtahů a z odpovědnosti za ztráty své. Možná i z důvodů této zatím neuzavřené causy jsem pak na portálech tunelů ani v jejich blízkosti nenašel o zhotoviteli zhola nic, žádnou pamětní desku či tabuli cti. Co mě pobavilo a jak se dá dočíst v archivu ihned.cz – kilometr tohoto tunelu raženého v extrémních severských podmínkách vyšel (přesněji: byl vytendrován) desetkrát levněji než kilometr tunelovaného tunelu Blanka. No tak hoši si na velké české Blance malou islandskou ztrátu jistě snadno vykompenzovali.

Tunelů na Islandu stále není mnoho. Historicky první otevřeli až v roce 1967 (projel jsem ho), druhý po dalších deseti letech (1977, projel jsem ho), třetí dokonce až po dalších patnácti letech (1992, jistě, projel jsem ho). Starší tunely jsou jednosměrné a poněkud strašidelné, někdy s občasnými výhybnami, někdy bez. Tunelový boom nastal s rozvojem turistiky až v 90. letech a s krátkým přibrzděním během krize trvá dodnes. Pár tunelů se začíná stavět, další se plánují. Ovšem jeden z tunelů je a podle mě navždy zůstane tím nejúžasnějším: tunel Vestfjarðagöng v oblasti Západních fjordů, který je v hoře vyražen do tvaru písmene “Y“, a kterému tedy logicky dominuje křižovatka. No křižovatka v tunelu, kdo to kdy viděl? Však jsem si jeho hlavní část projel třikrát tam a zpět, aby se mi na tomto setkání tří směrů podařilo získat fotografický skalp.

CENY

O Islandu se vždycky říkávalo a psávalo, jak je tam nekřesťansky draho. A dříve fakt bylo. Ale pak přišla velká ekonomická krize a od roku 2007/08 je všechno trošku jinak. Zatímco v roce 2000 dosáhl kurs rekordního poměru 100 ISK = 53 CZK, v době mého pobytu platilo 100 ISK = 16,2 CZK aneb 6,2 ISK za 1 CZK. To znamená jakoby třikrát výhodněji a levněji než před iks lety, jenže ono to samozřejmě tak úplně neplatí – zboží a služby na Islandu všeobecně průběžně zdražují. Takže i když kurs je už několik let stejně výhodný (na islandskou korunu jsou vypsány restrikce, takže kurs se nemůže svobodně pohybovat), nominální hodnoty všeho jdou plíživě nahoru. Ale u většiny běžných komodit je to pořád pohoda.

Co mě v rámci cen zaujalo nejvíc, asi bylo cestování autobusem. Jízda na Lakagígar a zpět měřila jen cca 100 kilometrů a vyšla na 11.000 ISK – to je v přepočtu skoro 1.800 českých korun! V průměru tedy 18 Kč/km, téměř jako český taxík. Ale uznávám, že více než cestovní prostředek jsem to musel brát jako atrakci – stejně jako turista vnímá lanovku, kde taky nepřepočítává na cenu za kilometr. Navíc v tomhle terénu islandské autobusy trpí a náklady na jejich provoz musejí být nemalé. Cena nafty ovšem nebyla nijak závratná a pohybovala se kolem 40 CZK/l. U všech pump byla v jednom konkrétním dni totožná, evidentně státem řízená. V průběhu pobytu šla postupně mírně nahoru.

Relativně drahé mi přišlo hotelové ubytování. Na vlastní pyžamo jsem si to vyzkoušel sice jen jednou, a v hotýlku, který spíš připomínal lepší ubytovnu, to stálo 2.200 Kč. To výrazně levnějším nocležištěm byly kempy – ceny v přepočtu na české koruny posuďte sami (od nejlevnějších po nejdražší): 120 / 121 / 128 / 128 / 161 / 161 / 178 / 178 / 193 / 201 / 201 / 209 / 209 / 209 / 225 / 225 / 305 CZK. Ovšem několik kempů bylo i za 0 CZK. Tam, kde v ceně kempu byla zahrnuta i možnost sprchy, se dvě stovky jevily jako naprosto příznivé. Vůbec nejdražším kempem se stal Breiðavík se svými 305 CZK (1.900 ISK). V tom sice nebyla ani sprcha, ale za to neomezená spotřeba kávy. Už jen toto vědomí hřálo, co na tom, že jsem si tam večer a ráno dal pouhé tři šálky.

Draze se jevilo jídlo v restauracích a na benzinkách. Jako nejlevnější možnost skoro všude nabízeli „Soup of day“, kde ovšem cena přesahovala 1.000 ISK – a polívka za 160 korun, to je pro Čecha dost. O hlavních jídlech nemluvě, od tří čtyř stovek výše. Pivo v baru se dalo dostat mezi 120 až 150 CKZ, což bylo celkem na pohodu, protože jsem si to dopřál jen výjimečně. Častějším a mnohem levnějším zdrojem piva se pro mě staly specializované prodejny chlastu Vínbúðin – můj oblíbený Viking 0,5 l přišel na 62 CZK (zlatý s 5,3% alc.), resp. na 75 CZK (červený se 7,0% alc.). Půllitr islandského šnapsu za 640 CZK, ale to se kvůli ranním a večerním douškům na vypálení červa dalo obětovat. Jídlo v samoobsluhách stálo asi dvakrát více než u nás, to bylo přijatelné. Nahoru trošku vyčníval chleba, který se kupoval za nějakých 70-80 CZK.

Zvláštním případem bylo kafe, přítomné úplně všude. V některých samoobsluhách ho nabízeli gratis jako poděkování za nákup. I když jsi nic nekoupil a chtěl zaplatit jen to kafe, nešlo to – prostě na to neměli stanovenou cenu, tak ti ho nabídli jen tak. Jinde se sice za kávu platilo, ale nekupoval se jeden pohárek, nýbrž pohárek bezedný, nekonečný, takže sis mohl dát, co kofeinové hrdlo ráčilo. Neumím si tady představit některé své krajany – možná by z auta přinesli prázdné PET láhve a načepovali si do zásoby. Kafe jinak stálo od 40 do 65 CZK, normálka.

Pěkným dárkem z Islandu je svetr z islandské ovčí vlny. Pro jeho získání je ale potřeba připravit si přes 20 tisíc islandských korun, což znamená 3 až 4 korun českých. Věru pěkný dárek by to byl, ale kdopak by to ocenil?

RESPEKT

Respekt, to bylo mé často používané slovíčko. Inspiroval mě Lexa z Comebacku… „Respéékt, pane Ozáku!“. Já jsem to užíval tehdy, když jsem byl něčím užaslý nebo když jsem měl strach. Respekt, pane Fjorde! Respekt, paní Horo… Nebo když mě ohromovalo počasí… Respekt, pane Mraku! …pane Dešti! ... pane Větře! A kdyže jsem to používal ve spojení s bobkama v trenclích? No jistě: respekt, pane Ptáku! A když už se expedice chýlila ke konci a já se loučil se Západními fjordy, rozpřáhl jsem ruce, tvář zvedl mírně nahoru a souhrnně hlesl: Respekt, pane Islande…

Ovšem respekt – to je především to, co chovají k přírodě a celé své zemi sami Islanďané. A to jistě nejen proto, že by se báli skřítků a elfů. Mimochodem: na jejich existenci podle průzkumu věří asi 60% obyvatel a ten zbytek… ten jejich existenci nemůže vyloučit. Pro Středoevropana se může zdát až úsměvné, že kvůli zlobě skřítků se mnohdy přerušují stavby budov nebo upravují trasy tunelů a silnic. Respekt, páni Skřítkové!

A ZÁVĚREM ZAMYŠLENÍ NA TÉMA "ISLANDISTÉ Z ČESKA"

(Aby nedošlo k omylu – v níže uvedeném zamyšlení nikoho neodsuzuji, byť místy používám mírnou ironii :-). Všem, co se vypraví na Island, fandím. Chci se také vypravovávat na Island, jakkoli, kdykoli...)

V Česku jsem dostával otázky typu „Pět tejdnů? A co tam budeš tak dlouho dělat? Vždyť je to tam malý, to máš projetý za tejden…“ Nebo „A co tě tam tak láká? Vždyť je tam jen měsíční krajina a pustina…“ A nezbytné: „Vždyť je tam hrozná zima!“. Jenže chtít jet na Island je něco, co se nedá vysvětlit. Buď to stejná krevní skupina chápe rovnou a tedy není co vysvětlovat, nebo to jiná krevní skupina nechápe a tam vysvětlování nemá smysl. A chtít jet na Island opakovaně – to je určitý druh nadpozemské magie, neodolatelné přitažlivosti...

Island ocení pouze ti, kteří přibližně vědí, co od něj očekávat. Jak na internetu, tak v reálu jsem potkal dost lidí, kteří mu propadli a jedou tam podruhé, potřetí… podvanácté… (napořád?). Někteří si první cestu vysní a naplánují, a hned poté do toho opravdu spadnou a stanou se „Islanďany“. Část z nich k Islandu dospěje přirozeně a nejprve absolvuje třeba Norsko, aby pak plus minus tušila, co je v zemi ohně a ledu čeká. Tito Islanďané si rádi berou svoje auto. Někteří se mezitím stanou i externími průvodci či „atrakcemi“ cestovních kanceláří (jako když si někdo udělá jméno třeba jako fotograf).

Jiní se sem dostanou náhodou, ale i tak se tomu cestovatelskému propadnutí neubrání. Třeba kameraman Zeno, kterého jsem potkal hned po vylodění na islandské půdě – vzpomínal, že prvně se tam dostal pracovně někdy tuším v roce 2006, a říkal si něco ve smyslu… „A co že je to tady za zemi? Island, jo? Aha…“ A od té doby tam musí a chce jezdit každý rok.

Významnou skupinou jsou trekaři. V Česku je hodně známý Landmannalaugar neboli Duhové hory. Téměř žádná prezentace o Islandu se bez Duhovek neobejde. Takže spousta především mladých lidí o nich ví, sbalí baťůžky, batohy, plnou polní (plnou horskou) a nízkonákladovými aerolinkami vyrazí zdolat několikadenní vyhlášený trek. Jinak se po Islandu pohybují stopem, sem tam šáhnou hlouběji pro peníze na autobus. Tomu fandím, akorát už jsem to trošku prošvih.

Pak je tady ta část, která má plnější měšec, která všude byla a všechno zná, tak si zaletí i sem – ve vypůjčeném voze nebo lépe v zájezdovém autokaru nasedne na okružní Ring Road, objede to za ten týden a podívá se všude tam, kde je nejvíce turistů – vidí tedy Geysir, Þingvelir, Gullfoss i Modrou lagunu, pozná romantické hotýlky, plnou penzi v nich a řekne si… „Hm, Island, docela dobrý“. Ale diví se, proč tam někdo jede na dýl, když se to dá přece zvládnout za tejden. Mluvím například o svém kamarádu, majiteli cestovky.

Poddruhem této skupiny jsou lidé, kteří nemají tolik peněz, ale do vypůjčeného auta na těch pár dnů investují. Ovšem kvůli penězům i času to chtějí zvládnout rychle. Na okraji Západních fjordů (kam se spěchající turista většinou vůbec nepodívá) jsem potkal párek Čechů. Říkali, že přílítli teprve před pár dny a celkem jsou tu na 12 dní. Povídám – a jak dlouho chcete být na fjordech, když máte tak málo času? A oni, že už odsud odjíždějí, že už to mají za dva dny projetý, že se to dá. Aha, tak dá. Vida, a já to nedal, na Západních fjordech jsem se zdržel dnů osm – byl jsem neskutečně pomalý.

A konečně je tu skupina, která si to tam chce jen vyzkoušet a neví, do čeho jde. A záhy zjistí, že je tam moc zima, moc mokro, moc málo lesů a že v Chorvatsku je to mnohem lepší. A my „Islanďani“ se snažíme, aby se tam „Chorvatům“ líbilo, ale to se nedá – teplomilce nepřesvědčíš, jak je vichřice v dešti fajn. I tady vím, o čem (o kom) mluvím, že :-).

Mimo všechny běžné kategorie spadá soused Václav z naší vsi Lipůvky, se kterým se občas potkávám v hospodě „U Zity". Je mezinárodním házenkářským rozhodčím a říkal, že na Islandu kdysi taky byl. Z éra ho vysadili na Vestmannaeyjaru, převlekl se do dresu, odpískal zápas, vysprchoval se a zase odlítl. Oukej, trošku přeháním, ale skoro tak to bylo... Mimochodem – Vestmannaeyjar, čili Ostrovy západních mužů, jsou geologicky velmi mladé ostrovy na jihozápadě země.

A když už jsem se nahoře zmiňoval o Norsku – dá se Norsko a Island nějak srovnat? Norsko je krásné, líbivé, romantické a celkem teplé – některé jeho části se dají přirovnat k jiným koutům Evropy. Ale Island? To je něco, co nemá obdoby, něco, co se nedá jinde vidět. A já jsem to přirovnání shrnul do jediné věty, která je pro mě dosti přesná: v Norsku bych chtěl žít a na Island jezdit na prázdniny.

Podívejte se na TRASU >>

Nebo dále na CESTOPIS >>