DEN 32, ČTVRTEK 18.7.         ZA TREST

Loudání a smutek   /   Já tam nechci, nenaloďujme mě!   /   Tak přece…   /   Ahoj Pardubáci, pomozte mi s tryznou

83 km, Ø ??? l/100 km

V propozicích stálo, že loď do Evropy vyplouvá v 11:30 a check-in je v 09:00. Mě ovšem bylo jasné, že takový předstih je tam napsaný jen tak, jako takové bubu na pomalíky, meškavce a vyplašenky. Na to jsem jim neskočil a budíka si dal až na osm. Kemp už byl na nohou, Pangeo balilo a já po očku sledoval pohyb kolem jejich hotelbusu. Podle očekávání jsem viděl pasažéry ve středním, či spíše ve vyšším středním až téměř seniorském věku. Skoro jsem se párkrát stavil na kus řeči, ale na poslední pocit si to vždy rozmyslel. Bus odjel a já se pomaloučku polehoučku douklidil a šel si do jídelny vypít poslední islandskou kávu. 

Vyjížděl jsem až po deváté, tedy v době, kdy už jsem se měl 80 kilometrů odsud prezentovat u lodi. Jel jsem zvolna, v dáli se začaly vyjevovat zasněžené hory nad Východními fjordy. Ty hory, které mě (z opačné strany) tak fascinovaly u připlouvání na Island. Dorazil jsem do městečka Egilsstaðir. Bolest zubů, šedý déšť, drobná deprese – to jsem tady prožíval přesně před čtyřmi týdny. Tady u své první samoobsluhy Bónus. Pořád jsem tehdy kloktal Listerin a věřil, že bude líp, a ono pak bylo líp. Tady jsem udělal svůj první nákup, tady udělám i svůj poslední, myslel jsem si. Spolu s pár dalšími lidmi jsem čekal na otevíračku v deset hodin. Jakmile bylo deset a neotvírali, nějaký kolemjdoucí nás vyvedl z omylu – ve čtvrtek otevíraj zásadně v jedenáct. Ty jo, jedno z největších měst v zemi (s 2.100 obyvateli patří v pohodě do první dvacítky a je největší na východě) a hypermarket tu otevírá až v jedenáct. Zbývalo mi v přepočtu skoro našich tisíc korun a nechtěl jsem si to všechno vést zpět. Takže část jsem nechal v sousedním Subwayi a zbytek na pumpě. Další dvě poslední islandské kávy.

Mezitím už bylo půl jedenácté, meškám nalodění, už za hodinku vyplouvá loď pro 1500 pasažérů a 800 aut. Vzpomněl jsem si, jak před pár dny ještě na severozápadě jsem si v geotermálním bazénku snoval, že si to nechám ujet. A jako bych pro to dělal opravdu hodně, stále se tak loudám a zasekávám, že podvědomě to k nestihnutí směřuju. Zbývá hodina a to mě ještě čeká 30 kilometrů přes hory. No já jsem teda frajer…Vydal jsem se po už známé silnici č. 93, která záhy začala serpentinami stoupat nahoru. Proti mně sem tam nějaký osamocený vůz a pak už dlouhá kolona – aha, to jsou teprve vylodivší se nováčci. Sledoval jsem míjející auta a jejich espézetky. Němec, Němec, Holanďan, Rakušák, Němec, Polák, Francouz, Němec, a hele – tady Čech, a zase Němec a Francouz… Sledoval jsem nové návštěvníky Islandu a záviděl jim. Přejel jsem náhorní plošinu a začal sjíždět k fjordu. U malých vodopádků postávaly s foťáky natěšené a užaslé postavy, prožívaly svá první nadšení a záběry. Sjíždím k fjordu a v dáli už vidím loď. Bylo to pro mě všechno příliš silné, takže to muselo ven, rozbulel jsem se. Neee, já odsud nechci, nechme mě tady, nenaloďujme měěě!  

Pocity byly podobné, jako když mě bylo třináct čtrnáct a končil pionýrský tábor. Bývalo to zlé, ale pokud si vzpomínám, tehdy jsem nebulel. Jenže tenhle putovní tábor, to byla trochu jiná liga. Projížděl jsem už městečkem Seyðisfjörður a směřoval do přístavu, odkud jsem před měsícem vyjel. Do vyplutí zbývalo půl hodiny, tak to přece jen asi stihnu. Prodral jsem se houfem pěšáků v odbavovací hale, na pár vteřin utišil vzlykání a vyměnil voucher za tři malé vstupenky – jednu pro auto, jednu pro člověka, jednu pro vstup do kajuty. Paní mi vysvětlila, že musím přejet úplně jinam, tady odsud auta z lodi jen vyjíždějí. Objel jsem tedy půl městečka a už stál v lajně. Tss, prej 2,5 hodiny předem – přijedu na poslední chvíli a ještě budu čekat. Čekaje s ostatními vozy jsem se uklidnil a už mi to všechno bylo jen líto. Jasně, doma v cézet máš rodinu, práci, kamarády… ale taky je TAM tak nějak podivně, TADY jsem se cítil až příliš dobře. A příliš krátce. Jenže bylo by mi snad líp, kdybych tu stál po dvou měsících?

Do útrob lodi Norröna jsem vjel mezi posledními. Vystoupal jsem po schodech na palubu v osmém poschodí, a koho to mezi 1500 lidmi nevidím – Martin a Ivet, pětitýdenní Pardubáci. První pozdravy, první shrnutí zážitků. V pravé poledne loď zahoukala, z komína vyšlehly černé čmoudy a kapitán na to šlápl. Sbohem Islande! Sbohem, země ohně a ledu! A taky sněhu, větru, kamenu, skřítku a ptáku. A především jednoho velkého úžasného zážitku a prožitku… Vždycky, když někde v podobných cestopisech čtu podobná slovíčka loučení, přijdou mi zbytečně patetická a nepravděpodobná. Ale i patetické nepravděpodobnosti se přecitlivělým cestovatelům přiházívají. Obzvlášť, když si právě splnili dlouholetý sen.

Loď cestou na Island je za odměnu, cestou zpět je za trest. Tak jsem to vyřkl a tak jsem to cítil. Čekalo mě 48 nelehkých hodin na palubě zaoceánské lodi.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 32 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 33-35 >>